Trápíme se často tím, že dítě bez naší pomoci neusne. Mnohdy to okolí rodičům vyčítá jako nějakou výchovnou chybu. Proč je večerní uspávání tak nežádoucí a do kolika let je uspávání vůbec povoleno?

Když se mi narodila dcerka, myslela jsem si, že ji položím do postýlky, zavře oči a usne. Všude kolem sebe jsem na to narážela  ̶  v médiích, článcích, příručkách, letáčcích, u sousedů. Jenže děti tyto příručky a články nečtou. Možná by měly okamžitě po příchodu na svět dostat příručku pojednávající o tom, do jaké kultury se narodily a jak se podle toho mají zařídit.

Uspávání nemusí být problém

Moje dcera nikdy neusínala sama, potřebovala mě cítit nablízku. V Anglii se to bralo jako problém. Všude kolem mě se to bralo jako problém. A dnes vidím, že se to v naší kultuře obecně často bere jako problém.

Čas od času to rodičům řekne i některá ze sousedek nebo někdo z rodiny. „To naše dítě od narození usíná samo.“ Nebo: „Ty ho uspáváš? To se nesmí, zvykne si. Já měla známou, co pak musela uspávat své dítě snad do pěti let.“

Uspávání dítěte není otrokářstvím, pokud si tento pocit sami nevsugerujete. To, že dítě potřebuje naši pomoc k usnutí nebo že nás v noci, když se trápí, volá, není znakem nevychovanosti, ale znakem obrovské důvěry a pocitu bezpečí, který v nás má.

Pomáhat dětem usnout má velké výhody

Dítě má pocit bezpečí – Noc je pro děti často děsivá. Proto rodiče z celého světa děti doprovázeli ke spánku a mnoho kultur to tak dělá dodnes. I naše prababičky svým miminkům často dlouze zpívaly. A když nezpívaly, děti si před spaním povídaly všechny pěkně vedle sebe ve společné posteli. Citlivé děti potřebují uspávání, aby zvládaly své emoce a cítily se v bezpečí. Příliš aktivním dětem zase pomáhá uspávání k tomu, aby se naučily zklidňovat se a zpomalit.

Nemusíte se bát, že jej zapomenete doma – Když dítě usíná jen s hračkou, dudlíkem nebo oblíbenou peřinkou bez přítomnosti rodiče, může se stát, že tyto kouzelné pomůcky jednou zapomenete vzít s sebou na návštěvu nebo k babičce. Dítě, které si svůj pocit bezpečí odvozuje od materiální věci, se jí často mnohem hůř vzdává a nedokáže bez ní usnout, naopak. Mnohdy pak mnohem intenzivněji bojuje proti spánku, protože bez této věci najednou ztratilo pevnou půdu pod nohama. My máme pocit, že mu bereme jen dudlík ale ve skutečnosti mu bereme jedinou jistotu v děsivé noci. Uspávání s rodiči buď postupně samo odezní nebo jej později rodiče mnohem jednodušeji nahradí jiným příjemným pocitem. Písničkou, povídáním či dotekem. Zvyknout si na pocity a uklidňování je totiž mnohem přirozenější.

Výborně se s ním cestuje – Uspávání máte stále s sebou. Pokud je dítě zvyklé s vámi usínat a má své příjemné rituály k usínání, mnohem lépe snáší změnu prostředí. To je skvělé na dlouhé cesty dopravními prostředky, od aut, přes letadla až po vlaky. Z návštěvy také nemusíte utíkat domů do oblíbené postýlky, stačí jakákoliv postel, náruč a písnička.

Dítě má pozitivní asociaci se spánkem – Noc je tedy děsivá a tmavá, hůře se v ní orientujeme. Uspávání rodiči je ale velmi příjemné a zanechává v dítěti pozitivní pocit. Dítě má pak se spánkem příjemnou zkušenost a ví, že je v bezpečí. Miminka a malé děti si neví rady se spoustou emocí, které prožívají. Dozrávají k tomu postupně. Uspávání jim může pomoci vypořádat se s nepříjemnými zážitky ze dne, které se pak díky tomu nemusí projevit jako špatný sen nebo noční můra.

Pomáhá zpomalit také rodičům – Jsme stále v pohybu nebo v pracovním procesu. Děti nás učí mnohem více, než si dokážeme připustit. Naše nervozita a věčný spěch většinou uspávání prodlužují. To zjistí každý rodič velmi brzy. A proto se časem učíme netlačit na sebe a na dítě, na chvilku vypnout a užívat si to. V tom momentu, kdy přestaneme myslet na to, co ještě musíme dodělat, začneme také relaxovat. Někdo okamžitě usne, protože mysl konečně na chvilku dostane přestávku a někoho to může skvěle zrelaxovat před další večerní prací.

Zanechává hluboké vzpomínky – Děti mají skvělou paměť. Ukládá se jim do ní spousta důležitých zážitků, které jim mnohdy mohou pomoci také v dospělosti. Má sestra jako miminko nepotřebovala uspávat, usnula prý u rádia. Téměř vždy. Já jsem nikdy nedokázala usnout sama. Když se o to rodiče pokoušeli, řvala jsem na celý panelák. Potřebovala jsem blízkost. Dodnes si pamatuji hlazení při uspávání. Má sestra si pamatuje až období, kdy byla mnohem starší a babička jí vyprávěla o zelené žábě. Pamatuji si, jak mě sestra pořád budila, že se bojí nebo že ji děsí bouřka, a já spala jako dřevorubec. Pamatuji si, jak jsme se pak uspávaly navzájem.

Uspávání nás učí zpomalit

Mnoha rodičům, kteří svá miminka a děti uspávají, ani nevadí samotné uspávání, jako to, že to trvá déle než hodinu. To pak skutečně může být náročné a únavné. Pokud to tak ale je, stačí se podívat na denní aktivity, prodloužit uklidňování před spánkem v obývacím pokoji a uspávání se tím většinou  znatelně zkrátí. Nebo se zamyslet nad časy, kdy dítě uspáváme.

Pokud vaše dítě potřebuje k usnutí vaši blízkost, pokud miluje uspávání, dopřejte mu krásné vzpomínky. A dopřejte je i sobě. Jakmile přestanete řešit, že to musíte vyřešit, a začnete si užívat společné chvíle, budete mít i odpověď pro jinak smýšlející okolí. „Já své dítě položím do postýlky a odejdu. Mé dítě v sedm zamává, dá mi pusu a jde spát.“ A vy pak můžete s čistým srdcem říci: „Úžasné, to je skvělé, že jste si našli svoji cestu, která vám funguje. Nám zase skvěle funguje společné uspávání a moc si to užíváme, odpočíváme oba.“