Často se trápíme tím, že dítě bez naší pomoci neusne. Mnohdy to okolí rodičům vyčítá jako nějakou výchovnou chybu. Proč je večerní uspávání tak nežádoucí a do kolika let je uspávání vůbec povoleno?
Když se mi narodila dcerka, myslela jsem si, že ji položím do postýlky, zavře oči a usne. Všude kolem sebe jsem na to narážela ̶ v médiích, článcích, příručkách, letáčcích, u sousedů. Jenže děti tyto příručky a články nečtou. Možná by měly okamžitě po příchodu na svět dostat příručku pojednávající o tom, do jaké kultury se narodily a jak se podle toho mají zařídit.
Uspávání nemusí být problém
Moje dcera nikdy neusínala sama, potřebovala mě cítit nablízku. V Anglii se to bralo jako problém. Všude kolem mě se to bralo jako problém. A dnes vidím, že se to v naší kultuře obecně často bere jako problém.
Čas od času to rodičům řekne i některá ze sousedek nebo někdo z rodiny. „To naše dítě od narození usíná samo.“ Nebo: „Ty ho uspáváš? To se nesmí, zvykne si. Já měla známou, co pak musela uspávat své dítě snad do pěti let.“
Uspávání dítěte není otrokářstvím, pokud si tento pocit sami nevsugerujete. To, že dítě potřebuje naši pomoc k usnutí nebo že nás v noci, když se trápí, volá, není znakem nevychovanosti, ale znakem obrovské důvěry a pocitu bezpečí, který v nás má.
Pomáhat dětem usnout má velké výhody
Dítě má pocit bezpečí – Noc je pro děti často děsivá. Proto rodiče z celého světa děti doprovázeli ke spánku a mnoho kultur to tak dělá dodnes. I naše prababičky svým miminkům často dlouze zpívaly. A když nezpívaly, děti si před spaním povídaly všechny pěkně vedle sebe ve společné posteli. Citlivé děti potřebují uspávání, aby zvládaly své emoce a cítily se v bezpečí. Příliš aktivním dětem zase pomáhá uspávání k tomu, aby se naučily zklidňovat se a zpomalit.
Nemusíte se bát, že jej zapomenete doma – Když dítě usíná jen s hračkou, dudlíkem nebo oblíbenou peřinkou bez přítomnosti rodiče, může se stát, že tyto kouzelné pomůcky jednou zapomenete vzít s sebou na návštěvu nebo k babičce. Dítě, které si svůj pocit bezpečí odvozuje od materiální věci, se jí často mnohem hůř vzdává a nedokáže bez ní usnout, naopak. Mnohdy pak mnohem intenzivněji bojuje proti spánku, protože bez této věci najednou ztratilo pevnou půdu pod nohama. My máme pocit, že mu bereme jen dudlík ale ve skutečnosti mu bereme jedinou jistotu v děsivé noci. Uspávání s rodiči buď postupně samo odezní nebo jej později rodiče mnohem jednodušeji nahradí jiným příjemným pocitem. Písničkou, povídáním či dotekem. Zvyknout si na pocity a uklidňování je totiž mnohem přirozenější.
Výborně se s ním cestuje – Uspávání máte stále s sebou. Pokud je dítě zvyklé s vámi usínat a má své příjemné rituály k usínání, mnohem lépe snáší změnu prostředí. To je skvělé na dlouhé cesty dopravními prostředky, od aut, přes letadla až po vlaky. Z návštěvy také nemusíte utíkat domů do oblíbené postýlky, stačí jakákoliv postel, náruč a písnička.
Dítě má pozitivní asociaci se spánkem – Noc je tedy děsivá a tmavá. Uspávání rodiči je ale velmi příjemné a zanechává v dítěti pozitivní pocit. Dítě má pak se spánkem příjemnou zkušenost a ví, že je v bezpečí. Miminka a malé děti si neví rady se spoustou emocí, které prožívají. Dozrávají k tomu postupně. Uspávání jim může pomoci vypořádat se s nepříjemnými zážitky ze dne, které se pak díky tomu nemusí projevit jako špatný sen nebo noční můra.
Pomáhá zpomalit také rodičům – Jsme stále v pohybu nebo v pracovním procesu. Děti nás učí mnohem více, než si dokážeme připustit. Naše nervozita a věčný spěch většinou uspávání prodlužují. To zjistí každý rodič velmi brzy. A proto se časem učíme netlačit na sebe a na dítě, na chvilku vypnout a užívat si to. V tom momentu, kdy přestaneme myslet na to, co ještě musíme dodělat, začneme také relaxovat. Někdo okamžitě usne, protože mysl konečně na chvilku dostane přestávku a někoho to může skvěle zrelaxovat před další večerní prací.
Zanechává hluboké vzpomínky – Děti mají skvělou paměť. Ukládá se jim do ní spousta důležitých zážitků, které jim mnohdy mohou pomoci také v dospělosti. Má sestra jako miminko nepotřebovala uspávat, usnula prý u rádia. Téměř vždy. Já jsem nikdy nedokázala usnout sama. Když se o to rodiče pokoušeli, řvala jsem na celý panelák. Potřebovala jsem blízkost. Dodnes si pamatuji hlazení při uspávání. Má sestra si pamatuje až období, kdy byla mnohem starší a babička jí vyprávěla o zelené žábě. Pamatuji si, jak mě sestra pořád budila, že se bojí nebo že ji děsí bouřka, a já spala jako dřevorubec. Pamatuji si, jak jsme se pak uspávaly navzájem.
Uspávání nás učí zpomalit
Mnoha rodičům, kteří svá miminka a děti uspávají, ani nevadí samotné uspávání, jako to, že to trvá déle než hodinu. To pak skutečně může být náročné a únavné. Pokud to tak ale je, stačí se podívat na denní aktivity, prodloužit uklidňování před spánkem v obývacím pokoji a uspávání se tím většinou znatelně zkrátí. Nebo se zamyslet nad časy, kdy dítě uspáváme.
Pokud vaše dítě potřebuje k usnutí vaši blízkost, pokud miluje uspávání, dopřejte mu krásné vzpomínky. A dopřejte je i sobě. Jakmile přestanete řešit, že to musíte vyřešit, a začnete si užívat společné chvíle, budete mít i odpověď pro jinak smýšlející okolí. „Já své dítě položím do postýlky a odejdu. Mé dítě v sedm zamává, dá mi pusu a jde spát.“ A vy pak můžete s čistým srdcem říci: „Úžasné, to je skvělé, že jste si našli svoji cestu, která vám funguje. Nám zase skvěle funguje společné uspávání a moc si to užíváme, odpočíváme oba.“
Dobrý den poradtemi, uspávám malou (přesně 1rok) každý večer, ať si žena aspon trošku spočne s celého dne stylem chození a houpání, dřepy atd… a spí jak dřevo, ALE! Začínájí mi odcházet kolena… V leže jí neuspím… zkouším to, ale furt to bere jako formu hraní a nechce tak spát….. 🙁 Dík za tipy. Ahoj.
Pěkný článek (inspirativní – co říkat lidem na komentáře typu “ale když to takhle budete dělat, tak bez vás nikdy neusne”). Přidal bych pár dalších postřehů:
Nerozumím tomu v čem by byl problém, kdybych dítko uspával klidně do jeho dospělosti. Před tím, než jsme měli dcerku jsme večer trávili tak, že jsme si spolu povídali. Teď si povídáme/zpíváme/vyprávíme/smějeme (co je zrovna libo) všichni tři. Nějak nevidím rozdíl. Kdybych nakrásně přiměl moje dítko, aby usínalo samo, čím bych “ušetřený” čas vyplnil?
Nevím, jak jiní, ale já taky sám nedokážu usnout. Ano – někdy prostě padnu vyčerpáním (což ostatně dítko taky), ale většinou si potřebuji popovídat s manželkou, nebo si přečíst kus knížky, někdo zas kouká na televizi. Nikdo z nás (ale třeba se mýlím) nechodí spát tak, že si řekne – už je osm hodin – a usne. Přijde mi iracionální něco takového chtít po dítěti, když to sám nedokážu.
Problém bych ani neviděl v tom, že dítko uspáváme hodinu (nebo třeba i dvě) – jak jsem již psal – vždyť je celkem jedno jak člověk tráví večer a strávit ho se svým nejbližším je celkem fajn. Problém nastává v situaci, kdy dítko nemůže usnout, potřebuje chovat, zpívat – cokoli – ale rodiče nemůžou, protože jsou prostě vyčerpaní z celého dne. Na druhou stranu – to by se nemělo stávat často (pak by asi bylo na místě hledat alternativy v životním stylu) a řekl bych, že kvůli tomu lámat věci přes koleno a snažit se dítě “naučit” usínat samo nemá smysl.
Moc Vás chválím za to, že šíříte osvětu o společném spaní :). V současné době je to opravdu bráno jako něco nevhodného, divného, zbytečného. Já také spím s dětmi, respektive oni spí s námi / syn 5 let, dcerka půl roku/ a tyto společné chvíle mě neskutečně nabíjí. Jsme takto všichni spokojení :-). Přeji Vám hodně úspěchů 🙂
V článku se pořád jen uvádí uspávání – jednoho dítěte. Copak nikdo nepočítá s variantou,že jsou děti dvě a více? Já samam mám dvě děti, je mezi nimi rok a třičtvrtě rozdíl. Prvorozený syn se byl nucen naučit usínat sám když přišla na svět dcera. Nezřídka bývám doma celé dny s dětmi sama doma. Manžel bývá služebně často mmo domov. Nemyslím si, že by syn měl nějaké trauma ze samostatného usínání. Pokud se v noci vzbudí, zavolá nás a my jsme na blízku. I dcera se naučila usínat sama ve vlastním pokoji. A to jsou jí dva roky. Vydím v tom mnoho výhod. Švagrová uspává svojjí dceru ještě v 7 letech…to už mi nepřijde normální.
Souhlasim kazdemu vyhovuje neco jineho muj prvni syn treba neusnul jinak nez umne az do 2,5 let kdy sel sam jako velky braska do velke postele a sveho pokoj
Pokojicku a mladsi dcera zase rada spi sama kdyz je umne stale se budi staci ji ze je hned vedle me v postylce a ma teda dudlik (stale ji take rostou zoubky) obcas potrebuje chytit za ruku jinak ji staci ze jsem v mistnosti sni a krasne usne
článek je to zajímavý, ale uplně se vším nesouhlasím. Já mám názor, že každý ať si uspává/neuspává dítě jak chce. Já třeba malýho (nyní 1 rok) neuspávám cca od 3 měsíců od kdy se naučil usínat sám. To že usíná sám nám oběma vyhovuje a nemyslím si, že by měl menší pocit důvěry a bezpečí ve mě. Máme doma usínacího broučka, ale když ho zapomeneme doma, tak to nijak extra nevadí, usne i bez toho. Jen by mě zajímalo, jak to je, když se uspává a rodiče jdou na večer pryč z bytu a uspává někdo jiný. Zda to dítěti nevadí, že je tam třeba babička nebo se domáhají maminky.
Jen ještě napíšu, že se z okolí setkávám s malým obdivem s tím, že dítě neuspávám, že položím, dáme pusu, pustíme broučka a odcházím. Ale opět to je každého věc jak kdo uspává 🙂
Je super, že jste si společně našli svoji cestu, která vám oběma vyhovuje. Článek nemá nutit všechny maminky a děti k uspávání. Jak píšu: “Pokud vaše dítě potřebuje k usnutí vaši blízkost, pokud miluje uspávání, dopřejte mu krásné vzpomínky.” Je pro rodiče, kterých děti uspávání vyžadují, milují a potřebují. 🙂 A možná trochu i pro lidi, kteří je od toho zrazují a tlačí na ně ať to nedělají. Uspávání dětí má totiž v naší společnosti jen velmi malou podporu. Dnes se bohužel vše tlačí do extrémů. Všude se píše jak děti trénovat ke spaní a jak by měly spát… Ale tabulky v reálném životě fungují jen na velmi málo dětí. Proto je důležité řídit se svým pocitem a naslouchat svému dítěti.
Mějte se krásně,
Lenka
Moc hezky napsané. První rok mě hodně trápilo, jak moje dcera spí (nespí), ale pak přišla chvíle, kdy jsem to přestala řešit, přestala jsem hledat způsoby, jak ji uspat, přestala jsem hledat důvody, proč to tak je. Budou ji čtyři roky a pořád usíná se mnou, nemá ale problém zůstat u babiček, jen potřebuje, aby s ní někdo usínal. Když se v noci vzbudí, potřebuje vědět, že tam není sama, pomazlí se a spí dál. Od té doby co chodím do práce si těchto chvílí moc vážím, už spolu trávíme o mnoho méně času a ta chvíle, kdy už mě nebude potřebovat, není tak daleko. Na noční vstávání jsem si dávno zvykla, snažím se užít si každou chvilku, kdy se chce ještě pomazlit, přitulit, kdy ještě potřebuje moji blízkost.
Krásné, děkuji za vaší zkušenost. 🙂 Uspávání často oceníme nejvíce právě když na sebe přes den nemáme moc času. 🙂 Své dceři dáváte krásnou vzpomínku na dětství. 🙂
Lenka
Naše 3 měsíční dcera usíná od narození úplně sama. Je fakt, že jsem ji v porodnici ze své postele přes ty mřížky dětské postýlky hodně hladila na spáncích a čelíčku a v duchu si přála, aby byla zdravý, šťastný a spokojený človíček /to jsem jí koneckonců říkala celé těhotenství a ona je…). Když jsem se vrátila z porodnice, tak nebyl na hlazení čas, dcera to nevyžadovala a já na to zapomněla. Prostě jí nevadí položit do postýlky a pak klidně usnout na 4-5 hodin vkuse přes den, v postýlce se dokáže v noci uspat sama. Po přečtení nějakého článku na těchto stránkách jsem se k hlazení vrátila a hlavně jsem se přestala bát uspávání. A musím říct, že mám z toho hlavně já dobrý pocit. A i dcerka vydrží v noci déle spát (i 7 hodin)…Když někdy spěchám a nemám čas, tak se zákonitě vzbudí v noci za 3 hodiny :-).
Lenko, mockrát děkuji za Váš komentář. Je super vidět to i z druhé strany. Je skvělé, že i když se zdá, že nás miminko k uspávání nepotřebuje, i malý dotek navíc pak může vylepšit spánek. 🙂 Přeji krásné dny, užívejte si to.
Lenka