Zpověď maminky: Bojovala jsem v porodnici o každý kontakt s dcerkou

Jedna maminka se mi nedávno svěřila se svým deníčkem, který si psala po náročném porodu. Příběh této maminky je inspirující a věřím, že dodá sílu mnoha ženám, které nezažily porod, jaký si představovaly.

Porodům se věnuji málo, ale traumata vzniklá při komplikovaném příchodu na svět hodně ovlivňují také spánek miminka i psychickou pohodu maminky v příštích dnech či týdnech, a někdy i měsících. Některá traumata si citlivá maminka odnáší přímo z porodnice, když narazí na „někoho“, kdo nevnímá souvislosti. Proto je důležité o tom mluvit a sdílet své pocity. Možná se tak dostanou také k lidem, kterým to pomůže leccos pochopit a změnit svůj přístup. A možná se příběh dostane k maminkám, které měly podobné pocity a trochu se jim uleví na duši.

Zpověď: Nebyla jsem připravená na to, co se stalo

Připadala jsem si dokonale připravená. Mnoho let teorie i praxe. Vystudovala jsem dětskou psychologii, spoustu let působila jako chůva, učitelka v mateřských školách a lektorka kurzů cvičení pro rodiče s dětmi. Zkušeností mám spoustu, absolvovaných kurzů i načtených knih snad ještě víc. Na porod jsem se neskutečně těšila. Přesto, nebo možná právě proto, mám teď slzy na krajíčku.

Ležím na JIP a je mi nádherně a smutno zároveň. Nádherně, protože se mi před chvílí narodila naprosto kouzelná holčička, smutno, protože tu nesmí být se mnou, viděla jsem ji po porodu jen na chviličku a stihla jí dát několik polibků na tvář. Uklidňuje mě jen to, že mám báječného manžela a vím, že se dnes pokusí být u naší maličké, co nejvíce to půjde. Musím to zvládnout! Obě musíme! Devět měsíců jsme byly neustále spolu, jak asi těžké pro ni musí být, když se po devíti měsících v teple a klidu mámina bříška ocitne v naprosto cizím světě a uloží ji na pokoj s několika stejně vyděšenými novorozeňátky.

Císařský řez jako vyústění desetihodinového porodu mě zaskočil. Do poslední chvíle jsem bojovala a do poslední chvíle jsem doufala. Připravila jsem se téměř na všechno, na císařský řez ne. Vůbec jsem s takovou možností nepočítala, nikdy jsem si ji ani na chvíli nepřipustila. Teď tu ležím a čekám, až mi bude dovoleno strávit alespoň několik minut s mojí malou holčičkou. Čekání mi přijde nekonečné, hlavu mám plnou myšlenek, co bude dál.

Společné chvíle byly tak krátké, ale nevzdala jsem se

Už ji nesou. Je nádherná! Beru si ji do náručí a jsem nejšťastnější na celém světě! Obě jsme, i má holčička vypadá spokojeně. Můžeme si ale jedna druhou vychutnávat jen tak krátce a už ji zase odnášejí. Do večera mi ji přinesou ještě jednou, spinká mi v náručí a opět ta chvilka uteče tak rychle. V noci s ní být nemůžu, je mi smutno, ale snažím se nabírat síly, snažím se prospat a těším se na ráno. Slíbili mi, že ráno už budeme konečně spolu, napořád.

Rána se dočkám a na pár minut mi dovolí ji pochovat, k mému nemilému překvapení ji však po chvilce opět odnášejí. Čeká mě rozcvičení s fyzioterapeutkou, prvně po operaci vstávám z postele a snažím se trochu projít. Pobyt na JIP se protahuje, nemají pro mě připravený pokoj na oddělení šestinedělí. Čekám dlouhé hodiny. Abych později vše zvládla, držím se rady od fyzioterapeutky a rozhýbávám se i přes ukrutnou bolest co možná nejvíc. Sestra mi oznamuje, že potřebují mé lůžko na JIP, pokoj na oddělení šestinedělí však stále není připraven, nechávají mě na chodbě, a tak čekám a čekám. A chodím a chodím. Snažím se “to rozchodit”.

Konečně je to tady, ve dvě hodiny odpoledne mě odvádějí na můj nový pokoj. Ukazují mi, kde právě je a bude moje holčička. Slyším křičet svůj vnitřní hlas: „NEBUDE! Chci ji u sebe!“ Od první chvíle na novém oddělení doslova bojuji o to, abych mohla být se svou holčičkou. Argumenty pro prodloužení naší separace nechápu! Po císařském řezu mám prý právo ještě na jednu noc klidu, odpočinku, pak si probdělých nocí ještě “užiji”. Nechápu, nerozumím a nevěřím! Prosazuji si svou, a tak mi ji konečně nechají přivézt! Je tak krásná a vypadá tak vyděšená. V puse má dudlíček a intenzivně saje, je vyplašená a zneklidní ještě více při sebemenším zvukovém podnětu, jako je otevření či zavření dveří nebo pláč dítěte v jiném pokoji. Dudlíček si nenechá ani na chvilku vyndat z pusinky.

Vyhodila jsem dudlíček i kloboučky a dala si dcerku k srdíčku

Nechtěla sát z prsa, sestra mi řekla, že kojit mi půjde jen přes klobouček. Prostě všechno to odstartovalo úplně jinak, než bych si přála a než jsem si představovala. Se svou holčičkou po boku jsem se ale nedala, po odchodu sestry klobouček vyhodila a dudlík ho během první noci následoval. Dokud bude mít dudlík, prso si nevezme, pak přijdou s příkrmem a už to nedám dohromady. Přes všechny pokyny nemocnice (dítě se nemá nosit v náruči, je potřeba ho převážet všude ve vozíčku, nemá spát v posteli, má svůj vozíček) jsem si Elinku v noci položila na odhalenou hruď. Do té doby se budila co chvilku a chtěla dudlíček zpět do pusy, po přiložení na prsa spinkala bez dudlíčku krásně až do rána. Já ji jednou rukou objímala a v druhé držela střídavě knihy a telefon, abych načetla co nejvíc potřebného k tomu ten neplánovaný začátek co nejlépe překonat. Nespala jsem tu noc snad ani minutu, ale stálo to za to.

Ráno velmi mladá a velmi sebevědomě působící paní doktorka bez sebemenší snahy o rozhovor usoudila, že je nutné začít s příkrmem! Opět jsem se vzbouřila. Snažila se vysvětlit, že moje holčička neměla příležitost sát, byly jsme dlouho od sebe, teprve v noci jsem odbourala dudlíček a je potřeba jí dát ještě alespoň chvíli šanci a mně sestru, která mi pomůže s přikládáním. Paní doktorka byla neoblomná, já ale také. Vzala jsem svou holčičku do náruče a utíkala na sesternu, aby mi někdo s kojením pomohl. Naštěstí jsem narazila na výbornou a chápavou sestru, seděla u mě a zkoušela a zkoušela. Moje malá šikovná holčička se chytla. Díky péči a pomoci sestry to zvládla krásně i bez kloboučku! Sestra řekla, ať nečekám moc, napoprvé vezmou děti prý obvykle cca pět. Moje holčička si ale napoprvé vzala hned dvacet. A za dvě hodiny hned dalších patnáct. Bylo zažehnáno! Příkrm se nekonal.

S pravidelným spaním na mé hrudi a sáním z mého prsa dcerka krásně přibývala, byla čím dál klidnější a po odchodu z nemocnice, který jsem si, jak jinak, vybojovala o den dříve, z ní bylo úžasně spokojené miminko.

Vzkaz maminkám: Nevzdávejte se!

Chtěla bych zveřejněním svého příběhu dodat sílu všem maminkám, které se ocitnou v situaci, se kterou se těžko vyrovnávají. Život nám někdy přichystá nepříjemné chvíle, vždycky ale stojí za to bojovat za lepší zítřky, zvlášť když jsou to zítřky s našimi nejmilovanějšími!