Mysleli jsme si s manželem, že přijedeme z porodnice domů, položíme děťátko do postýlky a bude spinkat. Tolik naivity a hlavně pláče po položení do té nádherné chladné postýlky. Nakonec jsme si dělili služby bdění. První půlku noci spala Adélka na hrudi manželovi a on si četl. Tu druhou spala na hrudi zase mně. Bylo to tehdy to jediné řešení, které zabralo okamžitě. Doslova jsme jí hlídali spánek. Pak jsme začali dostávat rady.

„Musíš jí pořádně stáhnout do peřinky.“ „Ne, počkej, nech ji trochu pobrečet, usne.“ „Nemůžeš ji přeci celý den nosit na hrudi.“ Byla jsem z toho zmatená. Ulitka nezabírala. Pláč jsem odmítala. Zato nošení na hrudi bylo dokonalé. Spinkala na mně celý den. Tu a tam jsem ji položila při kojení na naši postel. Pak zase telefon. „Jak často kojíš? Co dvě hodiny? Si se zbláznila. Stačí jednou za čtyři.“ Naštěstí jsme všechny rádce měli tisíce kilometrů daleko. Nejvíce se naším neustálým nošením trápily naše maminky. „Rozmazlíš ji. Nenos ji.“ Když přijely na návštěvu, obě nakonec nosily také. Byl to totiž jediný způsob, jak dopřát té malé uplakané holčičce trochu odpočinku.

Brečela u převlékání, u koupání, v kočárku i v autobuse. A poté následoval i několikahodinový pláč vždy večer. Usoudili jsme, že je to dětská kolika. Pamatuji si, jak mi jednou volala tchýně. „Ptala jsem se sousedky. Má pět dětí. Prý máš vypít každé ráno sklenici jablkového džusu a kolika zmizí.“ V zoufalství jsem muže vyhnala do obchodu. Džus nezabral, kapky na bolesti bříška jsem vyzkoušela jen jedny. Pak jsem si totiž koupila šátek. A omezila kočárek. A z mého ubrečeného miminka se stal klidný andílek. Nikdy jsem tomu nevěřila, než jsem to zažila na vlastní kůži. Doslova.

Noční maraton

Noční spánek se ale přesto zhoršoval. Vstávala jsem i každou půlhodinu. Zase měli všichni připravené ty nejlepší rady. „Nech ji brečet, nenos ji pořád, rozmazlíš ji.“ Anglické porodní asistentky už byly s radami trošku jemnější. „Do čtyř měsíců nelze dítě rozmazlit. Noste ji, kojte, jak často se dá. Vemte si ji klidně k sobě do postele. Nebo do postýlky dejte vaše tričko, ať vás alespoň cítí. Pokud se to do čtyř měsíců nezlepší, přijďte a poradíme vám.“ Když jsem přijela po čtyřech měsících, opět jsem slyšela jen o metodě pláče. Internet byl drsnější. Z každé i sebemenší „ohleduplné“ strategie, jak děťátku pomoci lépe spinkat, se nakonec vyklubal obyčejný kontrolovaný pláč nebo metoda vyplakání. Četla jsem titulky jako: „Když dítě nenaučíte spát do půl roku, nikdy nebude pořádně spát. Je vaší povinností ho to naučit. “ Nebo: „Kontrolovaný pláč pomůže vám i dítěti, jen to pár minut vydržte.“ Po přečtění všech hororových článků jsem na chvíli začala mít pocit, že z dítěte vyroste neurotik, který do konce života bude spát se mnou a budit se každou chvilku. Ze zoufalství jsem jednou nepřispěchala, abych ji hned vzala na ruce, když brečela. Brečela ani ne minutu a já to nevydržela. Byl to strašný pocit. „Když je to, podle článků, pro dobro dítěte i maminky, proč jsme se obě cítily tak mizerně?“

Řekla jsem si a dost, nebudu dělat nic co skutečně necítím. Od té doby jsem začala zkoumat více. Všechny rádoby metody s neškodným pláčem jsem přehlížela. Řekla jsem si, že to musí jít i jinak. V Anglii jsem se zkontaktovala se psychologem Andrewem Mayersem, který se zabývá dětským spánkem. Absolvovala jsem s ním několik workshopů o spánku určených pro profesionály: zdravotní sestry, porodní asistentky, spánkové expertky a všechny, kteří pracují s dětmi. Bohužel hodně profesionálů si myslí, že děti se musí trénovat ke spánku. Z rodičů na seminářích nebylo cítit klid ale napětí. Přestože děti „naučili“ spát vyplakáním, vraceli se na semináře s problémy se spánkem nebo s chováním dětí. Vždy jsem si jen potvrdila to, co mi šeptala i moje intuice. Metoda vyplakání není dlouhodobným a dobrým řešením, je to jenom jakýsi zvláštní nový trend. Často při něm trpí nejen děti, ale i rodiče.

A tehdy jsem si řekla, že najdu a vymyslím několik různých způsobů, jak dětem pomoci s usínáním i s pohodlnějším spánkem. Hlavně s ohledem na jejich individuální povahu a potřeby. Nemusíme je trénovat ani hrát hru kdo z koho. Je milion jiných možností. Chci, aby se maminky netrápily a nenechaly se donutit k něčemu, co samy nechtějí. Protože klid a pokoj v rodině je jedním ze základních pilířů spokojeného spánku.

Adélčin spánek

A abych nezapomněla na ten náš spánek. Adélka spí s námi. Nejdříve spala ve společné posteli, teď má vlastní postel vedle té naší, kterou miluje. K nám může kdykoliv, přesto si často v noci „drze“ přeleze do své postele. :) První měsíce neklidu způsobil zřejmě i těžší instrumentální porod. Uspávali jsme jen na rukách, spala nám u srdíčka i přes den. Jednou jsem popisovala manželovi, jak miminko známé usne okamžitě po nakojení a kamkoliv ho položí, spinká. Zeptala jsem se ho: „Pamatuješ, jak jsme si Adélku přinesli z porodnice a střídavě u ní bděli, aby na nás mohla spinkat a báli se ji položit, aby nespustila ten strašlivý pláč? Spinkala nám jen na hrudi.“ Překvapil mě: „Mě se to líbilo. Alespoň si na to budeme pamatovat a budeme mít na co vzpomínat. Bylo to divoké, ale můžeme říct, že jsme si to užívali naplno. “ Nic netrvá věčně a některé „zvyky“ pominou po pár dnech či měsících. Jiné můžeme sami změnit trpělivě a bez stresu a pláče.

My jsme později pokračovali uspáváním na fit míči. Pak nošením na rukou, zpíváním. Když vyrostly zoubky a přestaly bolesti, usínala dcerka klidně i u kojení. Nemuseli jsme ji v ničem trénovat. Její rytmus se prodlužoval a postupně začala spát déle. Byly noci lepší i horší. Stejně jako jsou i ty moje. Někdy usnula u kojení. Postupně ji začaly bavit pohádky víc a víc. A někdy jsme je střídaly s uspáváním u kojení. Kojit jsem přestala, když měla Adélka tři roky. Někdy mi leží v náručí, jindy si na mě vyloží alespoň nohu. Uspávám tak, jak nám to oběma vyhovuje. Z kojení jsme se přesunuli na pohádky, u kterých ještě asi nějakou dobu určitě zůstaneme. Uklidňují nás obě. Také se mi někdy stává, že jsem unavená, vyčerpaná a nechce se mi uspávat. Často to Adélce řeknu a domluvíme se na pohádce a pak vedle sebe ležíme a zhluboka dýcháme a relaxujeme nebo si povídáme.

Kdybyste mi to řekli před dvěma lety, nevěřícně bych se na vás usmála, že nevíte, o čem mluvíte.

Proč vznikl projekt Prosím Spinkej

Vše mi začalo zapadat jako mozaika až později při studiu spánku a poté díky konzultacím s maminkami. Kdybych tehdy věděla, co vím teď? Stejně bych ji neustále nosila, ale byla bych méně ve stresu z toho, zda si moc zvykne na toto nebo tamto. Stejně bych nepoužívala zavinovačku ani bílé šumy, protože nám bylo lépe na rukách. Já se při zpěvu a houpání uklidňovala stejně dobře jako dcerka. Někdy stačí když se upokojí maminka a najde několik správných kompromisů, jak s miminkem naplňovat i své potřeby.  Každý problém je individuální a mnohé závisí na povaze dítěte a maminky.

A tak jsem se rozhodla to alespoň předat dalším rodičům, kteří se trápí stejně, jako kdysi my. Není hezčí pocit, jako když vám maminka napíše, že se konečně vyspala. Nebo když mi maminky posílají fotky spokojených spících miminek. Jednou jsem dostala zprávu: „Mockrát děkuji. Nejenže už spíme lépe, ale synek nás ráno budí pusinkami. Užíváme si to.“

Některé děti musíte doslova unavit venku, jiné raději relaxační hrou před spaním. Se všemi povahami to ale nejlépe jde bez toho, abyste je nechaly probrečet do únavy.

Nikdo neříkal, že být rodičem je lehké. Je to ale tak krásné, když si to dokážete užívat naplno. Když se naučíte zbavit se stresu, napětí a pocitu, že nad dítětem musíte nějak vyhrát, vyzrát nebo jej vycvičit. Místo toho se ho společně naučme pochopit a vymyslet jemnější cestu, jak žít v symbióze. Vždy to jde i jinak, je jen na nás jakou cestu si chceme zvolit.

Poklidné noci přeje

Lenka_podpis
By |Published On: 02. ledna 2015|

Sdílejte:

7 Comments

  1. Zita Hájková 15. 11. 2014 at 22:08 - Reply

    DEKUJI za tyto stranky…ani nevíte jak moc

  2. Eva 3. 1. 2015 at 21:34 - Reply

    Já to všechno vím, víceméně je mi to jasné od začátku, ale dnes jsem si to fakt potřebovala znova přečíst… Dnes za námi do postele musel i manžel, aby dcera usnula. Ale pak už to šlo fakt samo, ani jsme nedělali nic zvláštního…

  3. Marie Svobodová 4. 1. 2015 at 13:50 - Reply

    jdu si pro radu je nam 13 mesicu a nevim jak malou naucit vecer spat v postýlce uspavame na ruse a přitom se houpem na gimnastyckem mici .

    • Lenka Medvecová-Tinková 4. 1. 2015 at 22:16 - Reply

      Dobrý den Marie, pro děti je přirozené, že chtějí spinkat s maminkou. Zkoušeli jste přirazit postýlku k vaší posteli, aby jste ji měla k sobě co nejblíže? Pokud vaše dítě špatně usíná a často se budí, potřebovala bych více informací, abych zjistila příčinu. Pak bysme společně mohli vymyslet nějakou cestu, která by vyhovovala dítěti i vám. Koncem ledna budu mít přednášky v Mladé Boleslavi, Jilemnici a ve Vrchlabí. V únoru pak v okolí Prahy. Nebo pokud máte zájem o skype, telefonickou či osobní konzultaci, napište mi prosím email.
      Mějte se hezky,

      Lenka

  4. Kateřina Rozkkopalová 7. 1. 2015 at 21:25 - Reply

    Dobrý večer, přicházím si k Vám pro radu. Máme 18ti měs. dvojčátka, kluky. Jako miminka měli spánek úplně v pohodě, jak v noci, tak přes den. Zlom nastal v jejich 12ti měs., kdy je začaly více trápit zoubky, oběma rostlo víc zubů najednou, začali se budit častěji a častěji, a vyžadovali si mléko /tou dobou již UM. Pokud nedostali mléko, ohromný pláč. Jsou tomu již tak tři měsíce, co se budí každé tři hodiny na mléko, ještě ke všemu každý jinak, do toho občasné zakňourání, takže někdy jsme s manžou vzhůru co hodinu. A už je to neúnosné. Snažíme se je vychovávat kontaktně, ale s dvojčaty to moc dobře nejde. Spí stále s námi v ložnici, když mají potřebu spát s námi v posteli, nemáme s tím problém, ale i tak se budí.
    Už jsme oprvdu zoufalí, nevyspalí, každý nám radí, nechte je „vyřvat“ a za týden máte klid. Na takové řeči jsem už opravdu alergická. Navíc máme ještě doma tříletou holčičku, která ještě obča staky vyžaduje naši přítomnost v noci, takže do toho ještě třetí prcek.
    Navíc jeden ze synů vyžaduje pouze moji přítomnost v noci, jakmile k němu vstane manžel, pláče :-(je to zřejmě v rámci separační úzkosti, myslíme si..

    Budeme vděční za každou radu
    Pěkný zybtek večera.

    • Lenka Medvecová-Tinková 9. 1. 2015 at 23:35 - Reply

      Dobrý den Kateřino,
      Máte pravdu. Určitě nemá smysl poslouchat rady okolí, kterým sami nevěříte a necítíte je tak. Potřebovala bych k řesení problému znát mnohem více informací. Můžeme se domluvit na skype nebo telefonické konzultaci popřípadě osobní (podle toho odkud pocházíte). Informace o poradenství najdete tady http://www.prosimspinkej.cz/poradenstvi/
      Pokud budete mít zájem, napište mi prosím email na lenka@prosimspinkej.cz a domluvíme podrobnosti.
      Držím palce a posílám hodně pozitivní energie a síly. :)
      Lenka

  5. […] Naopak, noční kojení je pro pravidelnou a vyváženou tvorbu mléka velmi důležité. Ideálním řešením je, pokud spí dítě se svými rodiči v rodinné posteli. Maminka může pohodlně kojit i v polospánku a podvědomě rychleji a lépe reaguje na potřeby dítěte. O společném spánku si můžete přečíst víc v článku Lenky Medvecové Tinkové z projektu Prosím spinkej>> […]

Vydavatelství Prosím Spinkej

Knihy pro rodiče i děti pro klidnější spánek a usínání celé rodiny

Provázíme rodiče světem dětského spánku. Všechny knihy z naší dílny mají společného jmenovatele – laskavý přístup k dětem.