Rozmazlování je jeden z největších strašáků nejen ve výchově, ale také v našem přístupu ke spánku dětí. Všude kolem slýcháme rady, ať miminka nenosíme často – zvyknou si. Ať je za žádnou cenu nebereme do společné postele, ani kdybychom chtěli. Už je z ní NIKDY nedostaneme. Jak je to doopravdy. Co nám tito rádci zapomínají prozradit?

Miminko nepotřebuje hračky ale náruč

V těhotenství jim chystáme nádherné postýlky, pokojíčky, spoustu barevného oblečení a nejmodernější hračky. Z těchto věcí ale budeme mít největší radost hlavně my. Miminko totiž od narození touží po něčem zcela jiném. Je to zdarma a přitom je jim to často velmi vzdálené. Musí o to prosit a brečet smutkem. Pořád ještě slýchávám maminky, které říkají, že miminko nechtějí moc brát na ruce, aby jej náhodou nerozmazlily. Bohužel je to jeden z největších mýtů naší moderní kultury. A mnohé maminky minimálně znejistí ne-li odradí od jejich přirozené potřeby dítě chovat v náručí.

Proč děti vyžadují naši náruč

Miminka byla v bříšku v neustálém kontaktu s maminkou. Po narození se vše kolem nich mění, jejich očekávání ale zůstávají stejná. Pořád chtějí být v co nejtěsnější blízkosti. Jejich přirozené instinkty jim napovídají, že je to důležité pro jejich přežití. A nejen to. Znáte ten příjemný pocit, kdy vás někdo, koho milujete, vezme z absolutní zimy a neznámého prostředí, zabalí vás do měkké teplé přikrývky a celou vás obejme? Ani tento příjemný pocit nepopisuje zcela to, co cítí nošená miminka. My totiž už máme mnoho zkušeností a znalostí o světě. Ona je získávají právě prostřednictvím nás v našem náručí. O to je ten pocit znásobený. Místo toho ale často dostanou krásné hračky nebo barevnou postýlku, ve které musí sama usnout.

Co nám brání nosit

A tak mnoho miminek brečí a říká: „Vezmi mě už prosím konečně do náruče.“ Maminka ten signál cítí, ale v duchu miminku odpovídá: „Jak ráda bych tě celý den chovala. Jsi tak krásné a bezmocné. Ale nemůžu. Co když tě rozmazlím? Moje máma (tchýně, kamarádka, učitelka, sousedka) říkala, že pak si už ani nesednu a budu tě muset pořád jen nosit, jinak budeš ubrečený a budeš se toho dožadovat pořád.“ Miminko to ale nepřestane zkoušet, protože je to to jediné, po čem nejvíce touží od doby, co opustilo bezpečnou dělohu. Některá miminka sice časem rezignují a plakat přestanou, ale touha v nich zůstává dál, pouze skrytá. Zklamaná a nenaplněná.

Později se situace trochu uklidní a dítě začnou zajímat hračky. Máme pocit, že je to tady. Ona výhra, kterou nám slibovali. „Naučila jsem ho samostatnosti a nerozmazlila chováním.“ Jenže dítě si najde jiné cestičky, jak získávat alespoň trošku máminy pozornosti a doteku. Hází hračky o zem, rozčiluje se, prská jídlo kolem a podobně. Vše, na co přijde, že dokáže přilákat maminčinu pozornost.

Miminka potřebují naši blízkost k správnému vývoji

„Miminko touží po očekávaných zážitcích. Jeho evoluční předci nezažili situace, které by jej mohly připravit na to být ve dne v noci sám nebo na něco tak nepříjemného, jako je o samotě plakat. Kojenec v náručí neustále zažívá, že je „správně“, dobrý a vítaný. Pocit, že je všechno v naprostém pořádku, je základem identity každého člověka,“ píše ve své knize Koncept Kontinua psychoterapeutka Jean Liedloffová. Díky své několikaleté práci a zkoumání přišla tato psychoterapeutka na to, proč jsme často nepokojní, nešťastní a nemáme cíle nebo máme pocit méněcennosti, nenaplnění, pocity, že se musíme druhým zavděčit a podobně. U většiny lidí prý tyto pocity způsobilo právě dětství. Často nám chybí právě fáze náruče.

Co nám rádci neřeknou

Mnohdy je strach lidí jen něco nehmatatelného, něco, o čem jsou přesvědčení, ale nikdy to přitom skutečně sami nezažili. A tak je to i s nošením. Našim maminkám a jejich maminkám často tehdy moderní trend říkal, že dítě musí být samostatné. Maminky musely co nejdříve do práce a děti do jeslí. A tak přišly fráze: „Nenos ho nebo ho rozmazlíš.“ Tím mnoho maminek přicházelo o ten nádherný pocit náruče a silného přirozeného pouta mezi nimi a děťátkem.

Jistě jste už také slyšeli fráze typu:  „To dítě je na tobě moc závislé, pořád tě volá, a když je s někým jiným, tak tě musí mít v dohledu nebo vědět, kde jsi. To ty jsi si ho tak naučila.“ Pravdou je, že přirozené pouto mezi matkou a dítětem se naučit nedá. Naopak právě nemít pocit bezpečí, že máma je nablízku, je učíme my. A to často pod tlakem a příliš brzy. I osamostatnění je individuální záležitostí a každý má své vlastní tempo. Ne vždy to ale dokážeme respektovat. Není ale pravda, že nošené dítě je nesamostatné nebo závislé na mámě. Má totiž naplněnou fázi bezpečí, pocit důvěry a dostatek vjemů z pozorování okolí. Často se pak chce takové dítě co nejrychleji zapojit a vše si vyzkoušet. Jeho osamostatnění tak může paradoxně proběhnout i dříve.

Jak to souvisí se spánkem

Nošení a dostatek doteku přes den může zlepšit také spánek. Není výjimkou, že si děti v noci vynahrazují nedostatek maminčiny náruče přes den nebo se jednoduše ubezpečují, že i když jsou v té chladné postýlce, máma je nablízku.

Proč s dětmi bojujeme?

Někdy mi mateřství z hlášek kolem připadá jako bojové pole. Musíš dohlédnout na tamto a tamto. Nepolevit, nenechat se manipulovat dítětem? Dítě se nerodí jako manipulátor ani jako tyran, který nás chce připravit o kontakt se světem a izolovat nás od sociálního světa. Nechce, abychom na něj šišlaly, ani nechce mít nejmodernější hračky. Chce pozorovat, co děláme, a chce vidět, jak se potkáváme s lidmi a jak fungují vztahy mezi námi. Chce vidět naše denní aktivity, chce být u toho a cítit na kůži naši energii.

Hančin příběh

„Moji rodiče mi jako malé holčičce vždy říkali, že své domácí zvířátko musím hladit a hodně se s ním mazlit, jinak mi umře na nedostatek lásky. Když se mi ale narodilo miminko, řekli mi, že jej nemám zvedat a nosit jej v náručí, abzch jej nerozmazlila… Samozřejmě jem je neposlechla. Později mi maminka sama řekla, že když má nás vidí spolu tak spokojené a šťastné, lituje, že s námi, se svými vlastními dětmi, neprožívala kdysi to samé.“

Klidně své miminka „zvykejte“ na nošení. Děti rychle rostou, jejich potřeby se mění. I fáze, kterými prochází.  Ale pouto, které si s nimi vybudujeme, to zůstává napořád. Ponesou si jej s sebou i do vlastní rodiny a vlastní výchovy.


Zdroj:

Jean Liedloffová, Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. DharmaGaia, Praha 2007.

Poklidné noci přeje

Lenka_podpis
By |Published On: 28. prosince 2014|

Sdílejte:

6 Comments

  1. Anna Kolofíková 30. 12. 2014 at 06:54 - Reply

    Plně souhlasím. V první třídě je krásně vidět,ve které rodině bylo dítě odkázáno jenom na sebe a své hračky.Dejte starším lidem do ruky mobil – neví co s ním.Potřebuje pomoc, radu, ukázat, ne pohrdat. Dítě zase potřebuje hračku a někoho, kdo jej naučí svým přístupem, ochotou, láskou a věnovaným časem časem si s ní hrát. „“Odlož práci a ukaž dítěti duhu.Duha nepočká, až práci dokončíš, rozplyne se““

    • br_han 22. 3. 2015 at 09:53 - Reply

      krásně řečeno :)

  2. Vanda 30. 12. 2014 at 13:44 - Reply

    Dokud jsem neměla dítě, tak jsem si taky myslela, že dítě nošením rozmazlím, dítě musí být samostatné … až kdy se mi narodila dcera jsem vše přehodnotila. Zjistila jsem, že se nemůžu řídít tím co jsem slyšela od druhých, ale tím co mé dítě potřebuje a jak to já cítím. Dnes jsem ráda, že jsem dceru nosila kdykoliv to vyžadovala a společně jsme si hráli.

  3. Noreia 3. 3. 2015 at 19:45 - Reply

    Mě by strašně zajímala zkušenost maminek s osamostatněním dítěte, když byly naplňovány jeho potřeby blízkosti maminky….Jsem prvorodička a taky se to ve mě pere, jestli se pak to dítě nestane na mě až příliš závislé…na druhou stranu si říkám, že pocit bezpečí potřebujeme mít všichni, a kord tihle maličtí tvorečkové, kteří jsou zcela odkázáni na nás a taky si říkám, že i u psa jsem viděla, jak pak postupně chtěl objevovat okolí a já pro něj přestala být ta nejzajímavější, ale vždy se ke mě vrací…..tak nevím….je to těžký, když všichni okolo do vás hustí a snaží se radit, jak to dělali oni a jak to bylo přeci vše správně, když vychovali nás…..Předem moc děkuji za reakce. N*

    • Raduš 20. 3. 2015 at 21:06 - Reply

      Milá Noreio, mám už 3 děti a jsem šťastná, že např. u nošení a spaní jsem důvěřovala svým pocitům a intuici a neřídila se STRACHEM O: libovolně dosaďte cokoli. Navzdory všem zaručeným a dobře míněným radám tzv. „zkušenějších“, včetně mamky, babičky … atd. A musím říct, že to byly moje nejzásadnější otázky v mateřství – co teď, jak na to reagovat a nebyla jsem vždy dokonalá, ani jsem se nezachovala vždy nejlépe a taky jsem se utápěla v pocitech viny ze selhání, nebo z bezradnosti. Nedávno jsem si přečetla knížku od Zdeňky Jordánové Tvoje dítě jako šance pro Tebe, která mne pohladila a obohatila. Doporučuji i knížky, nebo videa s Naomi Adort. Vím, že to není lehké období, ale dnes se snažím řídit zásadní otázkou, co by udělala LÁSKA. Po těch bojích v sobě (se zažitými vzorci a programy) i s dětmi, se mi to nejvíce vyplácí. A hledejte na webovkách s intuitivní pedagogikou, co s Vámi bude rezonovat (před chvílí na mne jukly webovky: terapieodpustenim.cz,). POMĚŘUJTE SEBOU, ta moudrost je v nás ukrytá, jen nám do toho nějak všichni mluví a ohání se zkušenostma (praktikováním v systému STRACHU), nebo svými studiemi. Hodně odvahy a štěstí v hledání a nezapomeňte, jen chybami rosteme, jsou vítané a v pořádku. :-)

      • Noreia 27. 3. 2015 at 19:30 - Reply

        Raduško, strašně moc děkuji za Váš komentář….určitě se na ty knihy podívám, bude to zajímavá inspirace a třeba najdu nový směr…. Malá už je na světě a zatím se opravdu řídím jen svou intuicí….malá je spokojená, krásně spinká, prospívá….musím říct, že i porod byl nádherným a vlastně i bezbolestným zážitkem. Hlavně tedy i díky manželovi, který byl naprosto úžasný. Udělali jsme si vše podle sebe, i když jsem musela být v nemocnici na vyvolávání a jsem ráda, že jsem okolí ignorovala a i když naše vybraná nemocnice je v lecčem ještě zastaralá, díky manželovi, který se nenechal odbít jsme měli krásný porod, bonding po porodu a i malou na pokoji hnedka po dvou hodinách….věřím, že když v našem snažení dělat si to po svém budeme takto pokračovat i nadále, tak budeme mít to nejspokojenější děťátko. Děkuji Vám za inspiraci, doufám, že se ze mě také stane tak úžasná maminka, jakou jste Vy. A máte pravdu, že chyby nás posouvají dál, důležité je, si ty chyby hlavně uvědomit, když už se stanou a úplně nejlépe je nedělat….to už se ale lehce povídá a hůř dělá….

Vydavatelství Prosím Spinkej

Knihy pro rodiče i děti pro klidnější spánek a usínání celé rodiny

Provázíme rodiče světem dětského spánku. Všechny knihy z naší dílny mají společného jmenovatele – laskavý přístup k dětem.