Petr Bořecký nosí svoji dcerku v šátku od prvních týdnů jejího života. Říká, že i díky němu zvládá také mnoho ze svých zálib jako kdysi. Navíc dokáže vystřídat maminku i v uspávání. Jednoduše si dcerku naváže do šátku, jako vždy.

Aktivita tatínků v péči o miminko se v historii neustále mění. A odlišná je i v každé kultuře. Jisté však je, že otcovský instinkt existuje a prohlubuje se kvalitou času, který otec společně s dětmi tráví. Proto mě velmi zaujala iniciativa Petra Bořeckého alias Nosícího táty. Na sociální síti založil úspěšnou komunitu podporující tatínky v nošení svých dětí.

V čem jako táta vidíš největší výhody nošení?

Když například jdeš na fotbal, máš hned dvě volné ruce. Jednu na párek a druhou na pivo. A přitom i pomáháš manželce. (smích) A teď vážně, má to samozřejmě mnoho praktických výhod. Záliby jsem jen trochu přizpůsobil a dál si je mohu užívat i s dítětem, které mám s sebou. Ať jsi v jakémkoliv prostředí, tak dítě je pořád tam kde to zná, protože je v šátku. Akorát musíš ubrat na intenzitě. Další výhodou mohou být volné ruce na hru se starším dítětem, jednodušší cestování tramvají, kdy nemusíš řešit starší dítě i kočárek najednou.

Jak ses k nošení vůbec dostal?

Máme s manželkou dvě děti – staršího Ondráška – 3 roky – a  Klárku – ta má 1,5 roku. Ondru jsem nosil jen občas v nosítku, ale bohužel si to moc nezamiloval. Když jsme čekali Klárku, tak jsem se rozhodl, že se musím naučit vázat šátek. Mám štěstí, že máme v rodině lektorku nošení dětí, která mi vše ukázala. Motivovalo mě i to, že jsem nošení viděl ve svém okolí (kamarádi, rodina). K narozeninám jsem dostal šátek a už stačilo jen počkat, až se Klárka narodí. Když jsem Kláru poprvé uvázal (3 týdny, 2,2kg), hned usnula. Ten pocit byl naprosto úžasný. Byl jsem rád, že se jí líbí i u táty (když byla zvyklá 9 měsíců jen na nošení od mamky). S manželkou se střídáme, já teda nosím víc než Bára. Ona zase víc kojí než já, tak jsme si kvit.

Máš pocit, že ti nošení pomohlo lépe rozumět signálům svého dítěte? A pokud ano, jak se to projevuje?

S Klárkou si hodně rozumíme a šátek tomu určitě pomohl, ale je to pouze nástroj. Důvodem, proč „chápu svoje děti“, je to, že spolu celkově trávíme hodně času. Už od mala Klára velice dobře reaguje na moji přítomnost, není a ani nikdy nebyla nijak „nervózní“, když ji přebaluji, chovám atd. Navíc i já dokážu vnímat její potřeby – jestli je hladová, utahaná, bolí ji bříško. Když pláče, tak se utiší u mámy i u táty. A poslední dobou, když se Klára kvůli nočnímu kojení dostane k nám do postele, tak se někdy přitulí cíleně k tatínkovi (u mamky se nakrmí a pak „couvá“ a šmátrá rukou, kde jsem já, aby se přitulila). Sice se pak ráno probudím asi jen na posledních deseti centimetrech postele, ale mám z toho vždy radost .

S jakými ohlasy se setkáváš v okolí?

Na úvod chci říct, že provozuji menší hospůdku ve sportovním areálu, takže se setkávám s mnoha lidmi. Navíc, když je málo personálu nebo větší akce a je potřeba každá volná ruka, tak obsluhuji i s Klárou v šátku, takže reakcí mám spoustu. Musím tedy říct, že většina reakcí je pozitivních. Lidé se většinou diví, že to dítě je tak hodné nebo že spí. Také se diví, že umím šátek uvázat, že to musí být složité. Odpovídám jim, že jsem si to také myslel, ale že to není žádná věda. Samozřejmě občas zaslechnu, že je to chudáček, že se udusí, jak má zabořenou hlavičku, anebo že ji mám dát radši do kočáru, ať si nekřiví záda. Ale většinou na to řeknu – myslíte, že by byla tak hodná, kdyby se jí tam nelíbilo? A na to není co říct.

V nošení se snažíš podporovat i další tatínky na Facebooku. S jakým záměrem vznikla FB komunita Nosící táta?

Stránku jsem založil, protože jsem se zamiloval do nošení, aktivního rodičovství a především aktivního otcovství. Rád bych ostatním taťkům a mamkám ukázal, že narozením dětí nemusí končit „aktivní životní styl“ a že si člověk může užívat i s dětmi. Také bych rád motivoval ostatní ke kontaktnímu rodičovství. A nejen tatínkům ukázal, že se nošení v šátku nemusí vůbec bát. Komunita se nám hezky rozrostla. Čím dál víc tátů posílá své nosící fotky, a 18. 6. 2016 dokonce připravujeme Setkání nosících tatínků v Brně. Připravuji speciální program. Jednou za měsíc bych také rád organizoval setkání otců spojená s povídáním na různá témata, takové minikurzy v prostředí , které je mužům blízké.

Tatínci na stránky Nosícího tátu často posílají i své nosící fotografie, které dokazují, jak se dá nošení spojit s různými aktivitami.

nosici-tata

Foto: Facebook Petra Bořeckého

Podpora, kterou maminky v mateřství potřebují od tatínků, je, jak zjišťuji ze své praxe, stále důležitější. Často i proto, že ji mnohdy necítí ze svého okolí. Mám na mysli podporu například i v nošení, kojení, ale i přístupu ke spánku či výchově. Jak to vidíš ty?

Já si myslím, že ta podpora by měla být oboustranná. Rodiče by se měli navzájem respektovat. Myslím tím, že i maminky často chtějí aby jim tatínek více pomáhal a podporoval je v určitém systému výchovy, ale přitom se bojí  nechat chlapa aby si to sám vyzkoušel .  Mají prostě strach dát jim v tom svoji důvěru. Často , aniž by si to uvědomovaly, nám stojí za zády  a vypichují každou chybu, kterou uděláme. Někdy se mi stává, že slyším maminky jak si stěžují,  že táta doma s péčí o dítě nepomáhá. Pak se ale sejdu s tatínkem a ten mi říká svůj pohled. A zní to nějak takto: „Já bych jí i pomohl, ale ona mi pak stejně nadává, že to dělám špatně. Tak už se ani nesnažím.“ S námi tatínky je to někdy komplikované. Občas si to prostě musíme vyzkoušet a sami přijít na to, kde děláme chybu. Jindy přirozeně začneme kopírovat to, co vidíme, že našim partnerkám s dětmi funguje.

Pojďme ale ke spánku. Jak se ženou uspáváte své děti?

Uspávání u nás prochází neustálým vývojem podle období,  která děti zrovna mají.  Většinou si to ale rozdělíme. Manželka uspává Ondráška a já v šátku Klárku. Jakmile Klárka usne, tak ji přendám do postýlky. Když se vzbudí, tak si ji znova uvážu nebo přijde na řadu kojení. Když se Klárka vzbudí v noci, tak si ji dáme k nám do postele, aby měla volný přístup ke krmení. Dlouho to bylo tak, že Ondra už spával ve svém pokojíčku v posteli. Když se v noci vzbudil, tak manželka nebo já jsme šli za ním. Momentálně Ondra spává s náma v posteli. Pokud byl doma v době uspávání pouze jeden rodič, tak to vždy řešil šátek, ve kterém usínala Klára za přítomnosti Ondry usínajícího v posteli. Teď občas usnou oba s náma v posteli nebo to řeší zase šátek.  S tím, jak nám to doma teď funguje, jsme, myslím, všichni spokojeni. Neřešíme už žádné velké problémy se spánkem.

Jaký máš názor na vyplakací metody a metody kontrolovaného pláče?

Přiznám se, že Ondrášek míval problém s usínáním. Je velmi aktivní typ, který i během noci vždy zpracovává všechny podněty ze dne. Tak jsme zkoušeli všelijaké různé metody včetně oné „vyplakací metody“. Podlehli jsme bohužel tlaku okolí, že pokud se naučí usínat bez naší pomoci, bude usínat rychleji a spát lépe. Náš problém se stejně nevyřešil a velmi brzy se zase vrátil. Dlouhodobě funkční nakonec byla naše přítomnost (zlepšila i spánek) a trpělivost. Podle mě, pokud tato metoda funguje, tak pouze v krátkodobém horizontu. Dlouhodobě se mi osvědčilo dětem trpělivě věnovat čas, lásku a co nejbližší kontakt. Věřím, že z důvěry, kterou si tímto u dětí vybuduji, budeme vzájemně čerpat celý zbytek života. A to nejen při uspávání.

Poklidné noci přeje

Lenka_podpis
By |Published On: 06. dubna 2016|

Sdílejte:

Vydavatelství Prosím Spinkej

Knihy pro rodiče i děti pro klidnější spánek a usínání celé rodiny

Provázíme rodiče světem dětského spánku. Všechny knihy z naší dílny mají společného jmenovatele – laskavý přístup k dětem.