„Výzkum v japonských rodinách mě změnil,“ říká antropoložka Diana Adis Tahan. Co jí v japonských rodinách nejvíce překvapilo a jak přistupují ke spánku si přečtěte v našem rozhovoru.
V rozhovoru otevíráme nejen téma společného spánku, ale také přístup ke zdraví a nemoci. Díky svému výzkumu na anglické univerzitě mám možnost poznávat mnoho zajímavých antropologů zkoumajících spánek po celém světě. Diana je jedním z nich. Naše společné rozhovory o spánku jsou vždy natolik zajímavé, že jsem se rozhodla jí trochu vyzpovídat i pro vás.
Přeji příjemné čtení.
Společnému spánku s dětmi se dostává ve výzkumu stále více pozornosti. Často se skloňuje, že je to běžná praxe v asijských zemích a za příklad se uvádí právě Japonsko. Vy jste toto téma přímo v Japonsku zkoumala a napsala o něm články i knihu. Jaký je hlavní důvod, proč si většina rodičů v této zemi volí právě společné spaní s miminky a dětmi a jaký význam má v této společnosti?
Spánek je v japonském kulturním kontextu velmi často spojován právě se společným spánkem a fyzickou blízkostí. Během svého výzkumu jsem se zaměřovala na vztah mezi společným spánkem takzvaným „soine“ ve vztahu ke „skinship“ tedy intimitě prostřednictvím doteku. V mém výzkumu se ukázalo, že společný spánek je důležitým kulturním prvkem sblížení v japonské rodině, zejména proto, že s přibývajícím věkem dítěte mohou být jiné, viditelnější projevy náklonnosti méně časté.
Jednou jsme si povídali o tom, že japonští rodiče pro společný spánek používají význam „spát jako povodí řeky“. Mohla byste to blíže popsat?
Co se týče společného spaní, dítě spí většinou uprostřed, mezi oběma rodiči. Tento styl spánku pak popisují jako „kawa no ji“ což je v čínském písmu znázorněné jako povodí řeky, protože čínský znak tohoto názvu znázorňuje tři plynulé linie plynoucí vedle sebe. Takže „kawa“ je používáno jako označením toho, že dítě spí pod „ochrannou rukou obou rodičů“ (Kawasaki 1994).
Měla jste možnost prozkoumat také historii společného spánku v Japonsku? Je to praxe, která se dědí mezigeneračně? Podporují společný spánek s miminky a dětmi také prarodiče?
Na obálce mé knihy z tohoto výzkumu je právě japonská babička společně spící se svými vnoučaty. Ano, prarodiče si rozhodně berou do společné postele i svá vnoučata.
Z historického hlediska byl společný spánek spojován s několika kontexty: bezpečí (vzhledem k nebezpečí zemětřesení), funkčnosti (velikost nebo prostor v obydlí) a nejdůležitějším byl onen „skinship“ tedy propojení rodiny skrze dotek, fyzickou blízkost.
Spánkoví trenéři velmi často viní společný spánek za noční buzení miminek a dětí. Vy jste ve svém výzkumu trávila čas v japonských rodinách. Stěžovali si rodiče na velmi časté buzení z důvodu společného spánku?
Rodiče se sice stěžovali na buzení dětí, ale velmi často tvrdili, že právě díky společnému spánku byl jejich spánek méně přerušovaný.
Do jakého věku děti většinou spí společně se svými rodiči?
Tady je důležité brát v potaz mnoho faktorů. Mnoho z mých participantů se přestěhovali do svých pokojíků mezi 7-10 lety, avšak nemusí to být obecné pravidlo. Závisí od toho, kde rodina žije, kolik má místností a kde spí. Jestli na posteli nebo na futonech. Postel a futon mají pro japonské rodiny rozdílné významy. Mnoho z lidí z mého výzkumu používali na spánek převážně futony, a tedy nebylo problémem kdykoliv si k rodičům futon přenést i v pozdějším věku, když měli tu potřebu.
Přináší jim to pocit bezpečí/spokojenosti takzvané „anshinkan“ a taktéž koncept hlubokého vzájemného propojení. V mém výzkumu rodiny také často používaly například výraz inshin denshin (japonský idiom – v překladu podobné jako porozumění beze slov, telepatie díky propojeností neboli v jiných jazycích popsáno jako vzájemná komunikace srdcí).
(pozn. redaktora – Zajímavé jsou také rozdíly mezi spánkem na futonech ve srovnání s postelí. Futon je brán jako flexibilní podložka ke spaní, která se dá lehce přesouvat. Ve významu je v japonských rodinách tedy brán jako propojení s dalšími členy rodiny a neklade se důraz na to, kde je položen, nemusí patřit jen do jedné speciální místnosti na spaní, jak je tomu u postele. Právě futon využívají japonské rodiny hojně právě jako praktickou možnost jak mít miminka a děti blízko u sebe. Nabízí větší prostor ke společnému spánku více lidí. S nárůstem počtu dětí v rodině se jednoduše přidají jen futony k sobě. Po spánku se dají futony srolovat a v místnosti je opět více prostoru. Navíc se futony snadno přenáší, a tak mohou starší děti v noci přecházet k rodičům, pokud potřebují zase cítit pocit bezpečí z jejich blízkosti. Naproti tomu postel je brána jako symbol samostatnosti, je pevněji připojena prostoru, ve kterém se nachází.
V jednom ze svých článků z výzkumů Diana popisuje příběh, kdy v jedné rodině dostala svůj vlastní pokoj ke spaní s tradiční postelí, jak ji zná ze své země. Bez futonu. Později zjistila, že ji rodina přenechala pokoj svých dospělých dcer, které se na čas přestěhovaly opět na futony a do místnosti bez dveří. Když se je na to zeptala a vyjádřila, že je jí líto, že jim zabrala jejich ložnici, řekly jen: „Je to přece jen místnost.“ Antropoložka dále pak díky rozhovorům s rodinami vysvětluje, že přístup ke spánku není striktně propojen s místností ke spaní, jak je tomu u nás, ale spíše k pocitu bezpečí z dětství spojeném s blízkostí s rodinou v průběhu spánku. Neupínají se na jedno místo ke spánku a nedělá jim problémy místnosti ke spánku měnit.)
Co vás ve vašem výzkumu „v terénu“ tedy v Japonsku, nejvíce překvapilo?
Myslím si, že to jak moc mě tento výzkum změnil. Původně jsem se rozhodla pro tento výzkum proto, že se mi zdálo, že v japonských rodinách, které jsem měla ve svém okolí, jsem pozorovala nedostatek doteků a projevů fyzické náklonnosti mezi členy rodiny.
Avšak to, že jsem se mohla na čas stát součástí rodin a mohla hlouběji prozkoumat jejich fungování, mi pomohlo zcela proměnit vnímání kulturních diskurzů a projevů intimity v japonských rodinách. Také jsem najednou přetvořila své vlastní vnímání kontaktu a intimity. Začala jsem si více uvědomovat jemné formy komunikace a projevů rodinného propojení.
Jak je tedy důležitý dotek/kontakt ve vztazích v japonských rodinách?
Ze začátku to byla vlastně moje hlavní výzkumní otázka. Ukázalo se, že můj předsudek nebyl správný a že láskyplný a důvěrný vztah v rodině nemusí být vždy podmíněn viditelnými projevy náklonnosti tak jak to znám já se svými řeckými kořeny.
Ano, dotek/kontakt je v japonských rodinných vztazích důležitý, ale nezapadá do „Západního“ eurocentrického pohledu na tělo a kontakt. To, co cítíme a co navenek projevujeme, nemusí být vždy vyjádřeno pouze fyzicky a viditelně. Koncept ztělesněné zkušenosti (zahrnuje tělo, mysl, srdce, duši, prostředí, prostor) se pro mě stalo zásadním konceptem při zkoumání toho, jak japonské rodiny vnímají kontakt a dotek.
Sounáležitost a propojení rodiny bylo často spojováno právě s praxí společného spánku a společného koupání. Fyzické projevy náklonnosti se měnily s věkem. Zatímco byly mnohem viditelnější u malých miminek, čím byly děti starší tím se projevy náklonnosti měnily. Právě společný spánek je pak jedním z projevů náklonnosti, které přetrvávají léta.
Takže příležitostní společný spánek v rodinách i se starším dítětem umožňuje pocit rodinné blízkosti po celý život (tzv. ittaikan – pocit jednoty, inshin denshin – komunikace srdce k srdci, skinship – intimita skrze dotek).
Pomohly vám vaše poznatky z výzkumu také při výchově vašich tří dětí?
Ano, určitým způsobem. Na spánek jsem se dívala jako na ztělesněnou zkušenost ovlivněnou pocity bezpečí fyzického i pocity bezpečí na psychické úrovni.
Nicméně, je několik důležitých rozdílů, kvůli kterým jsem se nevydala úplně stejnou cestou. Prvním je společný spánek, kterého praxe je jiná v Japonsku a jiná byla tehdy tady v Austrálii. Společné spaní v Japonsku se spojuje hlavně se spaním na futonech, v Austrálii na společné posteli. V Austrálii panovala nejistota ohledně společného spánku v posteli, a tak jsme jako rodiče byli od něj odrazováni. Musím ale říci, že kdybych žila v Japonsku a spala na futonech, přistupovala bych k tomu jinak.
Dalším důležitým faktorem bylo mé zdraví, měla jsem léta problémy se zády a nošení dětí bylo pro mě proto velmi složité. To bylo dramaticky odlišné od toho, co jsem zažila v Japonsku.
Jak jinak jste tedy své zkušenosti z japonských rodin převedla do svého přístupu k dětem?
V Japonsku jsem zjistila, jak je spánek napojený na tělesné a duševní pohodlí, na ztělesněnou zkušenost. Není to jen o společném spánku. A tak jsem přidala esenciální oleje, masáže a hodně komunikace. Zní to hlavně u miminek zvláštně, ale pomáhalo, že jsem jim vše klidně a neustále popisovala a vysvětlovala, co a jak se bude dít a probíhat. Propojila jsem příjemné zvuky, doteky a reagování na neklid dítěte přítomností a uklidněním pokaždé, když mě v noci přivolalo k sobě.
Medicínská antropoložka Margareth Lock, která srovnávala přístup k menopauze v Japonsku a v USA, jednou řekla, že pobyt v Japonsku jí změnil pohled na zdraví a léčbu nemocí. Vy to máte podobně. Aktuálně sama pracujete na výzkumu přístupu k nemoci díky komplexnímu vnímání těla a psychiky. Ovlivnil vás také přístup k léčbě v Japonsku?
Velmi zajímavá otázka! Dlouhých 28 let jsem žila s chronickou bolestí zad, která mě často oslabovala a byla období kdy jsem trávila čas i na invalidním vozíku. Naneštěstí mi západní medicína nedokázala pomoci. Doktoři se zaměřovali na mou bolest, kterou se snažili utlumit/léčit. Nedívali se na celé tělo. Byl to právě japonský fyzioterapeut, který před pár lety zcela změnil kvalitu mého života.
Tento člověk byl schopen hledat příčinu v celém těle nejen v místě bolesti. Mimochodem při léčbě se vůbec nedotkl mých bolavých zad, ale soustředil se na mé nohy a paže. A to mi moc pomohlo.
Tato moje zkušenost s omezeným přístupem k léčbě v západním medicínském přístupu mě přivedla dál ke zkoumání celostního zdraví. Čím více s rodinami a lidmi pracuji a naslouchám jejich chronickým problémům, tím více zjišťuji, jak mohou být i fyzické potíže a bolesti propojeny s emocemi, se strachem a s různými traumaty.
To je velmi zajímavé, zahrnujete své zkušenosti také do nových výzkumů?
Mám aktuálně rozepsané dva odborné články. První je zaměřen na integrativní přístup k chronické nemoci, naději a léčbě. Ten druhý je o studentech středních škol a způsobech, jak jim pomoci pochopit a zvládat silné emoce a vztahy, kterými v tomto období dospívání prochází.
Oba články se soustřeďují na pomoc lidem pochopit ztělesněnou povahu a propojení stresu, traumatu a nemoci. Mým cílem je pokračovat v dialogu s profesionály ve zdravotnickém systému, aby integrovali komplexnější přístup ke zdraví a prospívání. Pokud při léčbě izolujeme další části těla, s tělem budeme zacházet také jen izolovaně a neúčinně. Když se však na tělo díváme komplexněji (nejen na místo bolesti a odstranění bolesti) můžeme odhalit mnohem více než jen viditelné symptomy/projevy nemoci.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.