Pohádka o neznámém světě rodičů

Děti se skutečně nerodí proto, aby nás omezovaly a bojovaly s námi. Učí se naší společnosti a kultuře porozumět. Často máme na děti příliš vysoké nároky. Nebudou s námi bojovat, pokud k nim budeme stejně tolerantní, jako jsou oni k nám.

Chceme, aby se pořád usmívaly. Chceme, aby se naučily rychle usínat bez pomoci, hrát si o samotě. Chceme, aby se okamžitě dokázaly uklidnit, když mají v sobě spoustu emocí a dávají je najevo. Chceme, aby chápaly, že pro ně chceme jen to nejlepší. Jenže zapomínáme, že to všechno, co po nich chceme, jsme se my samy musely dlouho učit. Zapomínáme, že i my máme špatné dny, že i my se nedokážeme usmívat každý den a uklidnit se po každé, když námi lomcují emoce. A ruku na srdce: Také někdy pláčeme kvůli „hloupostem“, také někdy býváme nepříjemné. Když se zamyslíte, co by vám v takové situaci pomohlo? Někomu úsměv, jinému objetí, dalšímu třeba šálek čaje nebo společné mlčení, jinému hodně divoká hudba a tanec. Nabízíme tyto berličky také dětem, když nejsou ve své kůži?

Pohádka o neznámem světě

Představte si, že se dostanete na ostrov, kde panují zcela jiná pravidla, než na jaká jste byli doposud zvyklí. Komunikace tam probíhá naprosto odlišným způsobem než ta vaše. Je to země, o které jste nikdy ani neslyšeli. Všechno kolem je zvláštní. Barvy, vůně, nebe, prostor i tvorové kolem. Nečekaně jste se tu ocitli a musíte zde už zůstat. Nevíte, jak dlouho ani proč. Vaším jediným cílem je přežít.

Hlavou vám táhnou otázky: „Můžu šlápnout na tu podivnou podlahu? Kdo tady žije? Kdo je přítel a kdo ne? Jak a co budu jíst?“ Přesto však máte jednu velkou výhodu. Po cestě do této zvláštní země na vás neustále mluvil zvláštně příjemný hlas. Jakoby to bylo vaše druhé já, které vám říkalo, že bude vše v pořádku. Na ostrově najednou toto Já dostalo i tvář. Je nádherná a vy se s ní okamžitě cítíte bezpečně. Vezme vás za ruku a spolu se vydáváte na cestu po této vám neznámé zemi. Nebojíte se s ní, protože víte, že to tady dobře zná. Důvěřujete jí. Ví, kam můžete šlápnout, abyste se nezranili. Ví, co je bezpečné jíst a co ne. Ví, komu se vyhnout a s kým být za dobře. Ví, jak mluvit s tvory na této zemi, aby vám rozuměli.

Večer vám ale ustele uprostřed otevřeného prostoru na ostrově. A odejde do lesa. Jak byste se cítili? Je to příjemný pocit? Chtěli byste, aby se od vás vzdalovala? Možná jste odvážní a třesouc se strachem stejně vydržíte do rána. Možná jste tak vyčerpaní, že se ani nestihnete leknout a usnete. A možná je ten pocit tak děsivý, že na ni začnete volat, ať se vrátí. Co když nepřijde? Nebo naopak, co když přijde, ale řekne jen nějakou větu, které nerozumíte, a odejde. Co říkala? Mám se bát nebo ne? Proč působila nervózně, že ji volám? Zavoláte ji tedy znovu, tentokrát ale hlasitěji, také jste nervózní. Tentokrát si dává načas. Zase jen něco řekne, pohladí vás a odejde. „Neodcházej prosím, chci být s tebou. Neznám to tady,“ křičíte, ale neotáčí se. Možná se vám nic nestane, protože vaše druhé Já na rozdíl od vás, ví, že jste v bezpečí. Ten pocit prvního strachu ve vás ale zřejmě zůstane a budete na něj vzpomínat.

Uběhne několik měsíců. Už víte, kdo je přítel a kdo ne. Máte stále větší chuť poznávat. Ale děláte chyby, hodně chyb. Neorientujete se totiž v místní kultuře. Ne každý je tolerantní k vaší neznalosti. Někdy dostanete po prstech jen za to, že si chcete sáhnout na kytku, kterou jste nikdy předtím neviděli,nebo si zkusit některý z nástrojů, které domorodci používají. Máte pocit, že už ani nevíte, co můžete a co ne. Vše za vás rozhodují druzí. Máte v tom trochu zmatek. Vždyť vše pozorujete už delší dobu a chcete se konečně více zapojit. Možná by bylo načase konečně domorodcům ukázat, že už jste na ostrově nějakou tu chvíli a máte právo i na vlastní rozhodnutí.

Možná jste spíše opatrné povahy a jste rádi, když za vás vše řídí někdo jiný. Přesto ale máte pocit, že jste udělali velký pokrok a že už nejste tolik závislí na svém druhém Já. Nikdo si toho ale zatím nejspíš nevšimnul a vy se chcete pochlubit. Při každé příležitosti tedy budete zřejmě dokazovat, že jste tady také. Co když vás ale nikdo neposlouchá? Nebo hůř, co když vás za to udeří nebo začne křičet? Vzápětí ale zase přiběhnou a chtějí se s vámi přátelit. Nesnaží se porozumět vaší řeči, zato ale tou svojí vám dennodenně vysvětlují, co je důležité pro ně. A předpokládají, že se tomu ihned přizpůsobíte. Jaký máte z toho vztahu pocit? Jste zmatení? Co by pomohlo? Možná by stačilo, aby k vám přistoupilo vaše druhé Já, objalo vás a zeptalo se, jestli chápete nová pravidla a jaký máte na ně názor.