Náš život neovlivňuje jen kultura a společnost, ve které žijeme. Ovlivňuje nás také rodina, ve které vyrůstáme. Oddělování dětí od rodičů je ale praxe posledních několika desítek let. Mnoho vědců potvrdilo nespočet výhod společného spaní, které vychází z přirozené potřeby člověka vzájemně se sdružovat a ochraňovat své potomky ve dne i v noci.
Rodiče “hlídají” dětem spánek už od nepaměti. Jen časem se toto hlídání v různých kulturách mění. Společné spaní je dodnes nejrozšířenější hlavně v Africe, Jižní Americe a Asii. Někteří rodiče berou děti do své postele, jiní dávají mezi sebe do postele speciální košík s miminkem, aby ho měli na blízku a bylo chráněno. Jiní se zase po narození děťátka přesunou ze své postele na bambusové nebo slaměné matrace vedle dětské postýlky. Jaké jsou plusy a minusy společného spaní? A co na to říkají odborníci?
Dokonce i v Evropě bylo přirozeným zvykem spát s dětmi minimálně v jednom pokoji alespoň do tří let věku dítěte. Za společný spánek často považujeme jen to, že máme dítě v manželské posteli. Za společný spánek ale můžeme považovat také další postel přiraženou k posteli rodičů nebo postýlku bez bočnice napojenou na postel rodičů.
Místo mámy monitor dechu a dětské vysílačky
Podle jednoho z největších vyznavačů společného spánku rodičů a dětí, pediatra Dr. Searse, snižuje společné spaní počet náhlých úmrtí novorozeňat, takzvaný SIDS. Je to stav, kdy se dítě nejpravděpodobněji během hlubokého spánku zapomene nadechnout. Tehdy se hovoří o syndromu náhlého úmrtí novorozence. Stává se to nejčastěji do jednoho roku. Sears věří, že právě společné spaní slaďuje biorytmy maminky a děťátka a tedy i jejich pravidelné dýchání. Potvrzuje to také další uznávaný odborník na výzkum dětského spánku, antropolog James McKenna. Ten například dodává, že v Japonsku, kde je společný spánek nejrozšířenější, je také nejnižší výskyt úmrtí novorozeňat na SIDS. Americký pediatr Harvey Karp oponuje, že to spíše bude tím, že Japonci spí na tvrdých futonech. Nicméně McKenna své argumenty podporuje výzkumy. Právě jeho průzkum, kdy maminky s miminky spaly v laboratoři, zjistil, že jejich spánek a buzení jsou téměř totožné. Je to důležitá ochranná funkce matky. To, že má lehčí spánek, jí pomáhá reagovat na jakékoliv nepohodlí dítěte. Děti navíc kopírují dech maminky. Prostě se budíme při společném spánku přirozeně ve stejných intervalech jako miminko a miminko jako my.
V mnoha kulturách je to ale spíše považováno za nežádoucí efekt. A tak jsme si našli opět způsob, jak si to poupravit. Rostou prodeje monitorů dechu do postýlek a dětských vysílaček do samostatných pokojíčků pro miminka. Například oblíbený monitor dechu je původně určený pro miminka s vážnými zdravotními a neurologickými problémy. U nás se ale postupně stal jakousi základní výbavou pro všechny. Někdy na nich maminky lpí takovým způsobem, že se bez monitoru bojí i cestovat nebo si vzít do postele dítě, protože ve společné posteli přece nebude dech monitorovat přístroj.
Můj příběh:
“Koupila jsem si monitor dechu v domnění, že dělám pro své dítě to nejlepší. Po pár nocích, kdy se zapnul bezdůvodně, jsem ho opět zbalila do krabice a dcerku vzala k nám do postele. Můj úzkostlivý strach o její zdraví nakonec zmizel. Uvědomila jsem si, že pramenil z pocitu, že je dcerka daleko ode mě. Najednou jsem ji měla v dostatečné blízkosti, abych měla vše pod kontrolou. A fungovala jsem mnohem spolehlivěji než monitor.”
Společný spánek jako kulturní problém
V médiích se často mluví o výhodách a nevýhodách společného spánku. Pod tímto názvem se ale skloňuje hlavně společná postel. Důležitý je ale smysl. Společný spánek znamená, že jsme dítěti nablízku, spíme společně. Nemusí to znamenat spaní celé rodiny na jedné posteli.
Mnoho rodičů popisuje přímo tlak okolí, které je prý nutí vyřešit “tento problém.” A to tak, že dítě naučí spát samo, ve své posteli a ve svém pokoji. Tento “problém” je ve skutečnosti přirozenou potřebou dětí. A dá se vyřešit mnohem jednodušeji. Třeba větší postelí, přidáním další postele nebo postýlkou bez bočnice přiraženou k manželské posteli, s tím, že dítě má neomezený přístup k přitulení se během noci.
Společné spaní má ale velké výhody:
- Mnoho lidí říká, že spánkem ve společné posteli se dítě stává mnohem více závislé na rodičích, což se může odrazit na jeho psychickém vývoji. Opak je ale pravdou. Psychologové se již víceméně shodují na tom, že takováto blízkost matky v prvních letech života naopak vede ke zdravému sebevědomí a přirozenému rozvoji samostatnosti dítěte. Navíc mají tyto děti údajně později méně problémů s chováním.
- Dítě při pláči vylučuje stresový hormon. Děti, které jsou ponechány plačící samy v pokoji, tak mají podle vědců více stresu, což může být pro jejich psychický vývoj nebezpečné zejména v prvních měsících života. Naopak společné spaní děťátko uklidňuje a to pak snadněji usíná. A stejně tak i maminka, která má podvědomě lepší pocit, když je dítě v její blízkosti. Navíc vůně děťátka podle biologů pomáhá matkám lépe usnout.
- Usnadnění kojení, maminka nemusí vstávat z postele. Většina maminek právě takto vyřešila svoji únavu. Když se jich zeptáte, kolikrát za noc vstávají, často vám nedokáží odpovědět. Kojí totiž v polospánku a probuzení si vůbec nepamatují. Podporuje také výrazně tvorbu mateřského mléka. Děťátko přivinuté k mamince je signálem, že je potřeba, aby bylo mateřské mléko kdykoli po ruce. Proto mnoho maminek volí tuto alternativu nejčastěji, alespoň dokud své miminko kojí.
- Společné spaní pomáhá i ke klidnějšímu spaní. Podle jednoho australského průzkumu mezi dvouletými dětmi, trpěly na noční můry a noční děsy mnohem méně ty děti, které byly zvyklé spát ve společné místnosti s rodiči.
K výhodám ale patří i utužování vztahů v rodině a vytvoření zdravého pouta mezi rodiči a dítětem. Antropolog James McKenna v jednom z průzkumů hodnotil chování matek během společného spánku. Podle výsledků vykazovaly tyto maminky pětkrát více ochranného chování vůči dětem. “Opakovaně dítě líbaly, hladily a upravovaly jeho polohu. Urovnávaly přikrývku a uklidňovaly ho, když bylo neklidné. Někdy si toho ani nebyly vědomy, jak ukázal polygraf. Jen natáhly ruku a instinktivně se s miminkem mazlily – chránily ho před nebezpečím. Miminka, která spí o samotě, tuto intimitu nikdy nezažijí, i když k nim maminka vstává na kojení, když se hlásí pláčem, a nosí je, když fňukají,” popisuje výzkum známeho antropologa ve své knížce “Naše děti, naše světy” autorka Meredith F. Small.
Hranice společného spaní
Mnoho rodičů se ptá na to, kdy je správný čas, aby dítě dostalo vlastní postel, nebo aby spalo ve vlastním pokoji. Stále se snažíme nějak vtěsnat do tabulek. Bohužel to u dětí moc nefunguje, stejně tak jako i v jiných oblastech.
Mnoho lidí a příbuzných rodičům radí, aby dítě nebrali do své postele, protože ho odtud pak těžko dostanou. Nebo že čím později ho naučíte spát ve své posteli, tím to bude horší. Nemusí tomu tak být. Každá rodina k tomu přistupuje jinak. Někdy se rodičům zdá, že jsou děti na postýlky přímo alergické. Mezi námi, komu z nás by se spalo krásně, bezpečně a pohodlně samotnému v postýlce s vysokými mřížemi, odkud se nedá dostat ven jinak než, že počkáme až nás někdo vysvobodí? Někdy stačí odstranit bočnici a přirazit postýlku k vaší posteli. Jiné maminky si ten rok dva počkají na přívětivější dětskou postel se zábranou na boku, která vypadá mnohem lidštěji. A stejně tak pak působí i na dítě. 🙂
Některé maminky čekají, až se dítě samo rozhodne odejít do vlastní postele a rovnou také do svého pokoje. Maminky potvrdí, že je to skutečně různé. Někdy je to ve dvou, ve třech, ve čtyřech nebo v pěti či šesti letech.
Jiní dítěti připraví vysněný pokojíček a motivují jej vytvořením jiného místa, kde se bude cítit bezpečně o něco dříve.
Pohodlí u maminky je ale často silnější než ten nejkrásnější pokojíček světa. Existuje ale nesčetně mnoho triků, jak na to. Chce to kreativního ducha při tvorbě nového bezpečného místa ke spánku a hlavně reálná očekávání od svého děťátka. Není však pravda, že pokud děťátko spí s vámi v posteli, samotné se už spát nenaučí. Dá se to. A daří se to v různém věku. Jen ne v každém věku je to tím nejlepším řešením pro dítě. Důležité je naslouchat také jeho potřebám a vzájemně se respektovat. 🙂
O bezpečnosti společné postele si můžete přečíst ZDE.
Článek o tom, jak představit nový dětský pokoj, najdete už brzy na stránkách www.prosimspinkej.cz
Závěrem: Tento článek není o tom odsuzovat rodiče, kteří to cítí jinak. Přibližuje výhody společného spaní a jeho přirozenost. Zdůrazňuje, že společným spánkem jsou také tři postele vedle sebe, nejen spánek na jedné.
U nás společné spaní vzniklo z popudu “toho nejmenšího”. Mám sice jeho postýlku v nohách naší postele a nemusím úplně vylézat, ale co jsme ji už museli dát na nejnižší level, tak se k němu musím vyloženě vyklánět, protože naše postel je vyvýšená (/myslíme na stáří, neasi 🙂 ) no a prostě se to tak stalo, no. Bylo období, kdy plakal a uklidnil se až u láhve, ale to jsem pak odbourala jedním asi docela drsným zákrokem, kdy jsem ho prostě nevyndala, protože to nikam nevedlo. V noci se prostě spí. Ale asi po měsíci začal pláč znovu, zhruba po čtyřech hodinách po usnutí. Přendala jsem ho k nám a okamžitě usnul. A tak to nějak funguje dodnes. Někdy přenáším ve dvě ráno, někdy kvůli němu vlastně už jdeme spát. Nejnepohodlnější na tom je, že se hrozně rozvaluje 😀 Jinak si to nemůžu vynachválit. Zahuhňá, já natáhnu ruku, pohladím ho, a je to. Než bych se k němu dohrabala, tak by se třeba probudil, kdyby furt trůnil mezi těma mřížema… Nikdy jsem o tom nepřemýšlela dopředu a je mi jedno, co kdo kde tvrdí a říká. Řídím se hlavou, srdcem a pocity, které mám, když to na malého zabere. Fakt neřeším, KDY u nás spát nebude. Je mu rok a co má přijít, to přijde. Chystáme se mu udělat hezký pokojík, tak třeba ho to pak bude motivovat. Já jsem šťastná, když je on šťastný. A ta rána jsou k nezaplacení!!!
Dobry den,
mame 6mesicniho syna. Postylku ma v nasi loznici. Vecer ho po uspani ukladame do postylky, ale k ranu, kdyz zacina trochu knourat, ho prenesu k nam do postele a on se uklidni a spi dal. Pred par tydny zacal lezt a od te doby se bojim usnout, kdyz ho mame v posteli. Kdyz doleze ke kraji postele, chtel by klidne dal, vubec netusi, ze by mohl spadnout. Mame zvysenou postel a dlazbu, tak by to dopadlo spatne. Jak jste resili spolecne spani v lezoucim obdobi? Predem diky za tipy.
Měli jsme ho mezi sebou. Když manžel nebyl doma, víc jsem se budila, ale rozhodně to bylo příjemnější, než k němu vstávat a běžet k postýlce. Hlavně to strašně rychle pomine. 🙂
Zdravím maminky a budoucí maminky. Mam pulrocni holčičku a je jasnym důkazem, ze každému miminku vyhovuje něco jiného. Krasne spinka ve své postýlce, která je ve stejne místnosti, ale nikoli vedle nasi postele (nevejde se). Večer vždy usinala bez problemu a spaní ve spolecne posteli mi nepřišlo na mysl ani jednou. Mimo to, ze to nebylo možné (museli bychom koupit novou), tak třeba máme v posteli ještě pejska, který s nami spi a stejne jako miminku, pejskovi nevysvetlite, jak to, ze uz tam spát nemůže… Kojeni v leze mi z fyzických důvodů také neslo.
No ale i když miminko spi dal ode mě, budim se bud chvilku pred ni a nebo zároveň s ni…:)
A máme monitor dechu nejen kvůli nočnímu spánku, ale i kvůli dennímu spánku… V noci spolecne spici maminka miminko hlídá, ale co pres den?
Ale samozřejmě, pokud bude chtít někdy zalezt ke me do pelíšku, tak ji vyhazovat nebudu 🙂 Ale až bude starší.
Také jsem chtěla říct, ze obdivuji maminky, které třeba 3roky zvládnou spát s dítětem v posteli. A co na to jejich manzele? Slyšela jsem par pripadu, kdy to tatinkove vzdali a šli spát vedle, aby se vyspali… 🙂
syn s nami spi tro roky. manzel to nevzdal, spi s nmi a miluje chytit syna za ruku a spat vedla neho
Přeji hezký den, ráda přidám svoji zkušenost. Moje- dnes již 9letá dcera- s námi spala vlastně od miminka až do svých 5,5 let. Měli jsme v ložnici 3 postele vedle sebe, abychom měli všichni svůj prostor, ale stejně jsme byly my dvě neustále na sebe”nalepené”. V pokojíčku měla dcera nachystanou postel a tak nějak přišel okamžik, kdy sama chtěla jít spát do své postele, do svého pokojíčku. Když je nemocná, nebo jí není dobře, přijde někdy za náma do ložnice a nikdo ji nevyhazuje. Když je tatínek na služební cestě a není doma, dávám jí možnost se rozhodnout, jestli chce spát se mnou, nebo u sebe. Někdy se rozhodne pro samostatné spaní, někdy chce být se mnou. Nijak její rozhodnutí nekomentuji, nechávám jí v tomto prostor. Co se týká její samostatnosti, je mnohem samostatnější, než spousta jejích spolužáků. Domnívám se, že samostatnost dětí není závislé na tom, jak dlouho a zda-li vůbec spí dítě s rodiči v posteli, případně ve stejné místnosti, ale co mu rodiče dovolí, aby si vyzkoušelo udělat samo, jestli jej rodiče dokáží nechat osamostatnit. Pokud se k dítěti chovají rodiče jako k malému dítěti, které ještě nedokáže nic samo udělat, nenechají ho to zkusit i s rizikem, že to neudělá hned dokonale, tak samostatné nebude. Určitě je to individuální, je potřeba vycítit, nebo se dítěte zeptat, co mu víc vyhovuje- pokud už je to možné. Je třeba respektovat se. Nicméně zcela jistě NENÍ společné spaní žádný problém. A jak napsala Lenka K., že nevidí důvod, proč na sebe dítě ZBYTEČNĚ fixovat- tak tomu vůbec nerozumím. Co je na fixaci dítěte na matku”zbytečného”? Já osobně neznám silnější vztah, než je mezi dítětem jeho matkou. A neznám nic horšího, než člověka, kterému bylo odepřeno mít silný vztah s matkou. Znám takové lidi ze svého okolí a věřte mi, nejsou šťastní, nedokážou milovat sebe ani bez výhrad někoho jiného, nedokážou přijmout fakt, že by je někdo mohl milovat, protože mají v sobě zakódovaný ten pocit, že si nezaslouží lásku své matky- tedy potažmo lásku kohokoliv, ať dělají vše, co dokážou. Ale to už je na jinou debatu 😉 takže já jsem pro spát s dětmi, dokud to jde, dokud to chtějí děti. můj názor je ten, že jim to prospívá 😉 Přeji hezké dny.
Lenka B.
Děkuji moc za prima článek, který s radostí sdílím dál.
Jsem ráda, že se články prokazující pozitivitu nejen společného spaní rodičů s miminkem, ale vlastně celého tzv. kontaktního rodičovství dostávají na povrch, mezi lidi, kde mohou bořit zažitý mýty (např. kontaktní dítě = nesamostatnéé dítě). Osvěta je v dnešní hektické, stresem přeplněné době potřeba. A z mého pohledu je moc krásné, když se rodičové opět začínají vracet k původním kořennům péče a výchovy o své dítě.
Takže ještě jednou díky a těším se na další prima poučení a utvrzení 🙂
Tereza*
Já jsem z osobní zkušenosti spíše pro oddělené spaní co nejdříve to jen jde. Obě mé děti byly částečně kojené a dokud jsem je kojila (první 4,5měsíce, druhé 5,5měsíce), bylo pohodlnější mít je co nejblíže u sebe. Ale poté ve spaní v jedné místnosti vidím jen negativa.
1. Ať chceme nebo ne, dítě rušíme. Tak jako nás může rušit chrápání např. partnera, tak i miminka ruší chrápání rodičů.
2. Když spíme v jedné místnosti s dítětem, je větší pravděpodobnost, že bude nakaženo v případě virových infekcí.
U obou dětí jsem vysledovala a plně respektovala jejich potřebu, když se narodily, být co nejvíce času u mě, tzn. spali jsme všichni i část noci v jedné posteli, když bylo třeba. Jsem pro to, aby se potřeba kontaktu dítěte s rodiči respektovala, přece jen jsou děti ze dne na den, prakticky v jednom okamžiku – po porodu, mimo své prostředí, na které byly po 9 měsíců zvyklé. Ale nerozumím tomu, proč na sebe dítě zbytečně fixovat, když tato potřeba časem a vývojem dítěte (od 3.měsíce věku dítěte) přirozeně ustupuje. V okolí vidím, že v případě toho, že rodič nerozpozná správný okamžik na oddělení dítěte při spaní, tak se časem projeví pouze problémy. Dítě je fixované na svou matku (příp. otce), neumí samo usnout, bojí se samo v noci, budí se. Když maminky spí s dětmi do roku, dvou, tří let, čtyř…. časem se stanou otroky svých dětí a už je pozdě na nápravu, resp. je velmi těžké naučit dítě spát samo bez problémů a vyrovnávají se s řadou problémů, nočními děsy apod. . Toť praxe má a maminek z mého okolí…
Také jsem toho názoru, že každé dítě je individualita, a proto, jak se na těchto stránkách preferuje spaní s rodiči, tak by se nemělo preferovat ani oddělené spaní… Myslím si, že zdravý selský rozum a potřeby dítěte by měly zvítězit nad všemi “dobrými” radami podobného typu.
Dobrý den Lenko,
Děkuji za Váš názor. Jak píšu v titulku „Výhody společného spaní“ jedná se o souhrn výhod, které přináší. Nikomu své názory nevnucuji. Píšu další pohled na věc, zkoumám téma z několika různých stran a dodávám názory odborníků, kteří se zabývají spánkem několik let a mají velkou praxi s maminkami. Z vlastní zkušenosti znám oba případy a vím a stále zdůrazňuji, že individualita dítěte je důležitá. Neodsuzuji ani neposuzuji rodiče, kteří děti dávají do vlastní postýlky. Každý máme svůj styl výchovy. Nabízím jen další pohled a jiné alternativy.
1. Miminka již v bříšku poslouchají hluk z vnějšího světa maminek. Teda i chrápání. I když se to zdá divné, jsou skutečně na zvuk přirozeně naučené. Proto tisíce maminek uspává svá dítka pouštěním takzvaných bílých šumů (tedy vysavače, ventilátoru, deště…) Na ticho je učíme my.
2. Nikdy nebylo dokázáno, že by byly děti spící v posteli rodičů méně samostatné. Naopak. Dělalo se to tak věky věků, a doposud to i mnoho vyspělých států přirozeně praktikuje (třeba v Japonsku spí děti v pokoji rodičů až do puberty). Oddělený spánek přišel jako nový trend k nám z USA. Protože nároky a životní styl se měnil, vše se nějak zrychlilo a maminky si začaly myslet, že takto vychovají nezávislé děti. Spojení matky s dítětem do tří let je navíc klíčové, najdete to v každé učebnici psychologie. A je to zdravé pro jeho vývoj. Je tedy úplně přirozené, že dítě má silnou citovou vazbu s rodiči i v tomto věku. Nejedná se tedy o vedlejší účinek společného spánku.
3. Příčinou společného spánku v žádném případě nejsou noční děsy. Noční děsy trápí, jak děti spící ve společné posteli, tak i děti spící ve vlastním pokoji. Často je způsobuje stres nebo příliš mnoho podnětů, které děti neumí zpracovat. Naopak, společný spánek těmto dětem může pomoci, protože cítí bezpečí rodičů. Doporučuji přečíst tuto charakteristiku nočních děsů. http://www.celostnimedicina.cz/nocni-desy-u-deti.htm
4. Pro děti ve věku dva, tři, nebo čtyři roky existuje mnoho hravých způsobů, jak je přesunou do vlastní postýlky nebo do pokoje, pokud si to tak rodiče přejí. Mnoho z nich najdete postupně i na mé stránce.
Doplnila bych, že nejen selský rozum je důležitější než rady okolí, ale hlavně láska a naslouchání potřebám dětí a rodiny. A také mít dostatek různých informací z různých zdrojů k tomu, abychom si sami zvážili co je právě pro to naše dítě a jeho individualitu, to nejlepší.
Hezký den,
Lenka