Vychovávat dítě je někdy přímo věda. A tak se za poslední desetiletí snažíme „pro jistotu“ s výchovou začínat už v prvních měsících. Učíme miminka spát samotné, usínat bez nás, nenosit je na rukou, aby nebyly rozmazlené. Přesto, že to často uvnitř cítíme jinak. Nevadí, nesmíme povolit, jinak z dítěte vyroste divoch. Je to ale opravdu tak? Potřebují děti „spánkový trénink“ už od půl roku? Potřebují ho vůbec? Metoda vyplakání není přirozená. Je výtvorem nového životního stylu. Proč mají maminky vrozený instinkt odpovídat na pláč dítěte? Žádné zvíře nenechává své mládě plakat bez odezvy. Dítě pláčem komunikuje a dává tak najevo, že s ním něco není v pořádku. Proto nás pláč miminek a malých dětí stresuje a zapíná v nás radar, pocit, že musíme konat, utišit, vyřešit. Co se tedy v noci změnilo, že se najednou učíme neodpovídat, aby si dítě zvyklo.
Nechat dítě vyplakat nebo nosit co nejméně, aby nebylo rozmazlené. To není žádná výchova. Je to jen další nesmyslný výtvor společnosti zaměřené na levnou pracovní sílu a výkon.
Metodu vyplakání vymysleli „manažeři“
Změnil se životní styl. První metody vyplakání a takzvaný „spánkový trénink“ či spaní ve svém pokoji od narození přinesl podle některých historiků do západních kultur rozvoj průmyslu. Ženám se zlepšilo postavení ve společnosti, začaly více pracovat. Už nebyly vnímány pouze jako matky, ale i jako pracovní síla. A s poptávkou po nové pracovní síle vznikl problém. Jak optimalizovat mateřství? A tak různí pediatři začali vymýšlet postupy, jak dítě osamostatnit co nejdříve. Vznikaly první knihy, které radily nenosit na rukou, nechávat ve vlastním pokoji, nechat v noci miminko brečet.
Společnost se dál vyvíjela a práce se dala trochu snadněji skloubit s rodinou. Maminkám se často nový trend vyplakání nelíbil. A tak přicházely nové verze, jak naučit miminka (často už i tříměsíční) v noci neotravovat rodiče. Třeba mírnější forma vyplakání, kontrolovaný pláč. Výborný trénink. Nenecháváte dítě samo. Vždyť k němu chodíte po pár minutách. To je obrovský rozdíl. Je? Není to jen další forma: kdo z koho?
O tom jak podobné metody vnímají miminka si můžete přečíst v rozhovoru s Helen Ball.
Co vám o metodách vyplakání neřekli
Nejčastější mýty „expertů“ na tyto metody znějí:
Pokud ho nenaučíš spát do roka, vždy bude mít problém se spaním
„Pokud dítě nenaučíte spát do roka, vždy bude mít špatný spánek“ – spánek je přirozená věc. Není to jízda na koni ani řízení auta. Žádné miminko nedokáže prospat celou noc. Když takové znáte, znamená to jen, že se vzbudí a znovu usne nebo je tak zticha, že maminku ani nevzbudí. Miminko potřebuje, aby na jeho pláč máma reagovala. Mají hlad, mají žízeň, je jim zima nebo příliš teplo, mají plnou plenu nebo je jim nepříjemně v dané poloze a nemohou se přetočit. Nebo je něco bolí. Důvodů může být hodně. A často jen prostě potřebují cítit blízkost matky, aby se cítily v bezpečí. V přírodě znamená opuštěné mládě nebezpečenství před predátory. A miminka pociťují stejně instinktivně, když necítí na blízku maminku. Jsou ve světě nová a neví co, jak a kde funguje. Jediný pevný bod je pro ně máma. Nebudí nás z rozmazlení ani ze zvyku.
Nemusíme děti učit spát. Dítě ví, jak na to. A naučí se dokonce i nevolat nás vždy, když je ve slabé fázi spánku. Nemusíte hned používat vyplakání, pokud neumí usnout. Jsou i jiné triky. Často na ně postupem času přijdeme sami, když nasloucháme svému dítěti a své intuici. Další zajímavé informace o spánku miminek/dětí, ale i o tom našem, a o tom, co má na něj vliv, najdete v knize S láskou o dětském spánku.
Když ho necháte vyplakat, naučí se usínat samo a už nikdy se vám nebude zase budit celou noc
„Vydržte těch pár dní pláče. Když se naučí samo usínat, už ho nebudete muset poslouchat. Usne samo a prospí celou noc v klidu.“ – Mnoho maminek zažije zklamání, pokud uvěří. Tato metoda se totiž snaží řešit důsledek a ne příčinu problému. Ten problém ani nezkoumá, jestli vůbec problémem je. Proto se stává, že mnoho maminek trpí a brečí spolu s dítětem, každý ve svém pokoji. „Je to pro jeho dobro,“ říkají si. Některé to vzdají, protože děti ne a ne přestat brečet, jiným se děti dokonce dusí pláčem nebo pozvrací. Protože problém byl někde jinde, ne ve zvyku ani v rozmazlení. A pak jsou rodiny, kterým se to podaří a myslí si, že mají vyhráno. Často ale od takových maminek slýchám, že děti se stejně ještě v noci vzbudí a pláčou, jen už pláčou méně intenzivně a pak se s tím smíří a usnou. Rodiče nereagují. Neboť tak jim radí knížky. Neustoupit, pokud nejde o nemoc či noční můru. Ale co když prostě děťátko potřebuje dnes cítit maminčinu blízkost? Co když mu je jen smutno? Nám smutno nebývá a nikdy nepotřebujeme jednoduše objetí? Druhé zklamání po vyzkoušení metody vyplakání nastane, pokud se všechno změní. Dítě se naučí usínat samotné. Přesto se vyskytne nějaký problém a najednou zase vynucuje jen maminčinu pozornost. Jak to? Vždyť jsme ho naučili usínat, proč začínat zase od začátku?
Každé dítě má své potřeby. Pokud je nenaplníme v raném dětství, problém se znovu objeví. Spánek závisí v mnohém i na povaze dítěte. Stejně tak i jeho potřeby. Můžeme děťátko naučit odpočívat a pomáhat mu se spánkem. „Trénovat ani přeučovat jej nemusíme.“ S naší láskyplnou pomocí k tomu samotné dospěje.
Učit můžete kdykoliv
Každá maminka nejlépe ví, co děťátko potřebuje. A také, co je důležité pro dobro rodiny. Nemusíme ale hned panikařit, že miminko se stůj co stůj musí naučit spát, jinak se to nikdy nenaučí. Někdy stačí přijít na to, co je příčinou buzení. V prvních měsících je buzení přirozené, jen tlak společnosti nás nutí si myslet, že i tříměsíční miminko by mělo umět spát několik hodin bez mámy či jídla. Každý je jiný, každý je výjimečný. A každý potřebujeme ke spokojenému spánku něco jiného. Ale každé dítě potřebuje, aby mu maminka naslouchala a nezavírala mu dveře. Metoda vyplakání v některých případech zabere po pár dnech. Druhá cesta znamená mnoho trpělivosti. Někdy je to prostě jen špatné období, které pomine, jindy detail, na který musíme přijít a změnit ho. Ale hlavně ušetříte sobě i dítěti velký stres. Řešení je vždy nablízku, často jej jen nevidíme, protože jsme unavené. Ale nechat vyplakat děti nemusíte, spát vám začnou i bez toho. A pokud ne, vždy existují i jiné možnosti než začít hned tou nejnepřirozenější metodou – vyplakáním.
Nebojme se milovat a být dětem na blízku. :)
Pár zajímavých zdrojů k tématu:
http://www.phdinparenting.
http://www.askdrsears.com/topics/health-concerns/fussy-baby/science-says-excessive-crying-could-be-harmful
Poklidné noci přeje
Dcera má 4 ročky, ale jako miminko jsem jí nikdy nenechávala plakat. Řešila jsem to tulením, hlazením, nošením, povídáním a byla vždy vysmáté, pohodové mimiko. Obdiv jsem sklidila i u pana primáře. I když má 4 ročky v noci se budí, člověk je sice unavený z nevyspaní, ale pořád to je miminko, které se bojí, nebo ho něco trápí……. Jsem šťastná, že je zdravá, spokojená a usměvavá. A to je to nejdůležitější !!!
Mám 4 děti na pláč dětí jsem vždy reagovala ale nikdy se mnou nespali v jedné posteli, po nejakém časem jsem již poznala , kdy ditěti něco vadi třeba hlad , plena zima atd a kdy pláče jen pro to že chce nosit, u mě platilo pošíšat pochovat a dát spát na noc. Děti mi spavali celou noc v prumeru od pul roka veku, mimo to když byli nemocné. Nechapu se budit ke 4 letému dítěti… zaplat buh to neznám:-))
Dobrý den Katko, Každé dítě je jiné a i jeho povaha. Nedá se to obecně srovnávat. Já znám třeba maminku šesti dětí. Všechny s ní spaly ve společné posteli, všechny neustále nosila. Žádné nenechávala brečet, žádné nemělo koliky. A dnes spí stejně dobře, jako ty vaše. Je to vážně individuální. A někdy dítě i v tom půl roce a roce vážně potřebuje jen pochovat a nevidím na tom nic špatného. Ja naopak sbírám způsoby, jak to zkusit tou jinou variantou, bez pláče, hlavně v prvních měsících. Děti se v prvních měsících budí, je to příroda a je to přirozené, vyvíjí se. Pokud se budit přestanou, tak proto, že je „vytrénujeme“, ale to neznamená, že je to pro ně přirozené a vhodné (hlavně když jsou kojené). Každá maminka má vlastní pohled na věc a vlastní zkušenost. Já nabízím alternatvní možnosti, ze kterých si maminky můžou nebo nemusí vybrat.
Dobrý den Lenko, děkuji za vaší zkušenost. Mám pro vás jeden tip: Zkuste ji před spaním říct pohádku: „Každá holčička má v oblacích svou vlastní spánkovou princeznu. A když holčička usne, spánková princezna ji posílá přes obláček krásné sny. Princezna pozoruje jestli holčičky hezky spinkají. Pokud spí celou noc, nechají ji pod polštářem malý dáreček. Zkusíme to dnes večer?“ Ráno stačí, aby pod polštářem našla třeba nějaké samolepky, které si takto může sbírat. Třeba s oblíbenými zvířatky. Další tipy, jak pomoci starším dětem spinkat hravou formou, budu rozebírat v připravovaných článcích. Je jich hodně. Přeji hezký den a dejte vědět, jestli zabralo. :)
Já teda svého devítiměsíčního matěje vyřvávat nenechávám a maminka také ne. Protože když dítě řve, tak potřebuje oporu, vědět, že tam někdo je, kdo ho má rád, o koho se může opřít.
Krásné Honzo, děkuji za názor. A přeji klidné noci :)
Lenka
Souhlasím s Honzou a s článkem. Mám 10 měsíčního chlapečka a nikdy jsem ho nenechala plakat nebo dokonce vyplakat, troufám si říct, že i díky tomu je náš malý usměvavý celý den a nepláče ani neprožívá úzkosti. Ale tlak okolí je neuvěřitelný, stejně tak jako tvrzení, že má dítě usínat v hluku, ať si zvykne. Kdo z nás dospělých usne, když bude v hlučném prostředí ? Člověk je jediný tvor, kterého se snaží matky odkládat do vlastních pokojíčků a postýlek, je to nepřirozené. Někde jsem četla výzkum, že mnohem plačtivější jsou děti z tzv. západní civilizace, které mají veškeré vymoženosti typu vlastní pokojík už od narození a všechny druhy postýlek, než děti např. různých domorodých kmenů, které jsou nošeny v šátku, spí ve stejném lůžku, tj. jsou neustále nablízku své matce, takže ta může ihned reagovat na jeho potřeby. (Mj. nejsem žádná alternativní maminka, já jsem toho taky v těhotenské mánii nakoupila až až s představou, jak bude dobré dát dítěti režim co nejdřív, i ten spánkový, a nakonec spí malý se mnou a je spokojený a spinká od 2 měsíce celou noc:-) )
Dobrý den, mám ročního synka a po šestinedělí, když jsem ho přestala budit na kojení, mi prospal celou noc. Když mu ale začaly růst zuby, začal mít problémy s usínáním. Uspávala jsem ho dvě i čtyři hodiny. Teď není výjimkou, že usne okolo půlnoci, jednou usnul až ve tři čtrvtě na dvě ráno. Nepočítám dny, kdy měl teplotu. Taky se teď často budí, ale stačí pohladit, případně podat láhev s vodou a spí dál. Ráda bych, aby zase usínal dřív, sama bych ráda chodila spát okolo desáté. Prosím poraďte.
Dobrý den Katko,
Je to bohužel individuální a u každého dítěte zabere něco jiného. Proto se těžko radí přes diskuzi. Potřebovala bych více informací. Nejlepší je osobní konzultace. Nejčastější problémy a tipy jak je vyřešit, budu postupně přidávat do článků. Jinak připravuji po celé ČR sérii přednášek, kde je možné se pobavit také o individuálních problémech. Pokud chcete vědět, kdy budou nejbližší přednášky, doporučuji vám zaregistrovat se k odebírání newslettru. Napište mi email, zkusím vám poslat pár tipů k vyzkoušení.
Hezký den,
Lenka
To naše dcerka před večerním spánkem celých 6 měsíců měla hysterické záchvaty breku, i když jsme jí chovali a ani přes den nenechávali vyřvat. Přes den také nic moc spánek, ale v kočárku jako dudek spala. Po půl roce jsme jí začali uspávat v naší posteli a vše se uklidnilo, postupně se naučila spát v postýlce, kterou máme přiraženou k posteli a nemáme tam hrazdičku, takže spí s námi, ale ve své posteli. :-) V noci vždy pak spala dobře, jen se nakojila a zas hned usnula, žádný řvaní. Teď je jí jeden rok a v noci se pořád budí, ale opět stačí je nakojit a zas usne, a neřeším to, že s námi pak usne v posteli. :-) Je pravda, že když v noci často pláče kvůli zoubkům třeba, tak jak jsem unavená, nechám jí chvíli brečet, ale stejně to dlouho nevydržím. :-)
Je to šťastné dítě, usměvavé a když kamkoliv jdeme, vůbec mě nepotřebuje, vystačí si sama. :-)
Dobrý den Kristýno,
Moc Vám děkuji za vaší zkušenost. Krásně jste to vyřešili. Přeji hodně klidných nocí.
Lenka :)
Dobrý den, krásný článek a já s ním naprosto souhlasím. Mám tři chlapečky a nikdy jsem žádného z nich nenechávala vyplakat a dva nejmladší ve věku rok a dva roky s námi spí v posteli ještě teď. Nejstaršímu je deset a také s námi v posteli spinkal jako miminko a později batole. A dnes také krásně spí celou noc a nádavkem k tomu máme mezi sebou úžasný vztah, který nám spousta lidí závidí a některým je trnem v oku, vždyť takhle velký kluk už by neměl říkat mamince na veřejnosti, že jí má rád a ještě jí dát pusu. No my to máme zkrátka jinak, všechny děti jsou u nás milovány a chci, aby to cítily. Nejsou ani rozmazlení, ani nevychovaní, právě naopak. No a ještě jedna perlička, prostřední syn, když je na návštěvě u babičky, tak krásně spinká sám ve své postýlce a celou noc, což vlastně dělá už od čtvrtého měsíce i s námi v posteli. Nejstarší byl plačtivější a budil se až do roku a půl a nejmladší se vzbudí jednou za noc, aby si zkontroloval, zda jsem mu neutekla, stačí pohladit a spinká dál.
Mala mi od 4 mesicu spi celou noc a od 9 mesicu ve svem pokoji do 4 mesicu jsem chodila po pokoji a uspavala houpala mazlila a nic nepomahalo klidně i 3 hodiny a pak ze dne na den jak když řeknete švec všechno šlo samo, s usmevem se probouzela a do ted i když rostou zoubky nemame se spinkanim problem.
Krásny článok, škoda, že som taký nečítala aj pred 8 rokmi, keď mal môj syn 10 mesiacov. Dostala sa mi do rúk presne „tá“ nesprávna kniha o tom, že každé dieťa dokáže prespať noc… Bola som zúfalá, kojila som v noci každú hodinu, bola som strašne unavená, nevládala som ďalej. Začali sme používať tú nešťastnú metódu vyplakania… Trvalo to 2 týždne. Prvú noc plakal hodinu pri zaspávaní a 2 hodiny uprostred noci, keď som ho odmietla nakojiť. Potom sa intervaly zmenšovali a podarilo sa to. Na istý čas. Potom keď mal 2 roky, začali nočné desy. Trvalo to mesiace… a vždy bol viac citlivý ako ostatní rovesníci. A teraz, má 8, má veľké strachy zo všetkého, stále zvykne kričať zo sna, problémy v škole a je na mňa naviazaní oveľa viac, ako dvaja mladší súrodenci, pri ktorých som sa už naučila počúvať materinské inštinkty a oplatilo sa. To vtedajšie zlé rozhodnutie, čo sme s mužom urobili… Je mi to doteraz tak veľmi ľúto. Neviem to ani vyjadriť. Pokazila som to. Možno by to bolo s ním teraz iné a bol by šťastný bezstarostný chlapec, možno nie, ktovie? Kto môže povedať, ako na také malé dieťa zapôsobilo „odmietnutie“ matkou. Musí to byť obrovská zmena, stres, na ktorý nemôže reagovať ináčk ako plačom a nemôže sa brániť. Je mi z toho teraz strašne smutno. Preto prosím… nerobte tú chybu aj vy. Vydržte. Ďakujte Bohu, že ich máte a že si ich môžete každý deň túliť a láskať. Veľmi rýchlo vyrastú a ponesú si každý váš dotyk v srdci po celý život.
Dobrý deň Eriko,
Mockrát Vám děkuji za Vaší zkušenost. Určitě pomůže dalším maminkám, které váhají.
Je skutečně těžko říci, jestli to bylo touto metodou, nebo je to povahou a jinými aspekty. Mockrát děkuji za krásný odkaz na závěr pro všechny maminky. Držím Vám palce a přeji klid v rodině.
Hezký den,
Lenka
taky moc děkuji za krásný článek, který mi úplně mluví z duše … a to jsem ta „moderní“ maminka, která hned po mateřské v 5 měsících věku dítěte odešla zpět do práce a pracuje na plný úvazek mimo domov. O mou dceru (nyní 15 měs.) se přes den láskyplně stará její tatínek s pomocí babičky a já se z práce můžu těšit na veselou holčičku, která od narození nespí celou noc v klidu, ale několikrát za noc potřebuje uklidnit, pomazlit, napít … a ano, taky jsem pohodlná, proto spí holčička s námi v posteli, abychom nemuseli vstávat z postele, stačí se jen přitulit a spinká dál. Někdy lépe, někdy hůř, ale plakat bych ji nenechala ani minutu … a dovolím si říct, že moje dcera není rozmazlená, je milovaná a všechnu lásku nám mnohonásobně vrací a každá únava rychle zmizí jakmile se zasměje nebo objeví novou možnost jak chodit, někam vylézt, jak funguji hračky a věci v bytě … žádné násilné učení usínání a spaní u nás nemá místo.
Nikdy sme dieta nenechali plakat. Do troch mesiacov nam spal len v naruci. Kocik a postielku odmietal. Ma 3 roky a spi s nami v posteli. Dodnes ho pred spanim nosim na rukach a casto aj niekolkokrat v noci ked sa zobudi a nevie zaspat. Ale beriem to ako normalnu vec. Ved to jedine co vtedy potrebuje je moja naruc a co viac mu mozem dat. Je to stastne dieta, sebavedome, priatelske a hlavne odvazne ktore miluje objavovat nove veci. Vzdy sme pocuvali nase dieta a reagovali na jeho potreby a to je ta najprirodzenejsia cesta pretoze inak by sme sa asi zblaznili. Spravili sme z neho sucast rodiny, vela veci mu prisposobili a nie naopak (dieta nie je vec ktoru treba prisposobovat nam).
Moje řeč ;-)
Můj syn, 5,5 měsíce se budí v noci od narození co 2 hodiny a přes den toho taky moc nenaspinká. Určitě bych ho nenechala vyplakat, beru to jako fakt, který přece nebude trvat věčně ;-) a i když cítím ty pytle pod očima, ráno se na sebe usmějeme a po noční únavě není ani památky. A když brouček spí víc jak ty své 2 hodiny, jsem jak na trní, jestli není nemocný, kontroluji dýchání apod. :-D.
Dobrý den Leni , jsem babičkou skoro dvou a půl letého vnoučka ,který špatně spí od mala ,nejprve ho zlobila častá kolika , pozdějii zoubky ,zkrátka v noci se dodnes budí velmi často .Dcera je s ním sama, takže malej spí od začátku přitulenej s ní v posteli ,hodně pije a budí se na pití i v noci ,oba jsou pak nevyspalí ,teda spíše dcera ,Tobík je plný energie, jen má občas kruhy pod očima .Měla by jste prosím nějakou radu, jak odnaučit malého pít v noci (5×) a kdy by měl začít spát ve vlastní postýlce ?
Dovolim si odpovedat z mojej vlastnej skusenosti. Mam 2-rocneho syna, od narodenia spi s nami v posteli. Su dni, ked sa dojci mozno 2x, inokedy, ked mu napriklad idu zubky ci mal zly den, sa koji takmer nonstop a ja tiez byvam vycerpana. No skuste si predstavit, ze by ste maleho, ktory je takto narocny, dali niekde do postielky a este k nemu museli aj vstavat, nosit na rukach atd? Sialene. Mozno maly spracovala traumu z porodu, ked neslo vsetko, ako malo byt a mamu proste potrebuje, aby mohol dusevne rast a vyrast v nebojacneho cloveka. Osamotenim by ste z neho urobili bojka. Nech vasa dcera skusi nejak optimalizovat nocne budenie/pitie tak, aby sa aj ona co najviac vyspala, nech odpociva vela cez den (napriklad, ak maly este na obed spava, nech spi tiez). Prave v tomto obdobi totiz deti prechadzaju urcitou fazou osamostatnovania sa a nez k tomu dojde, potrebuju si byt iste, ze mama je tu pre nich. Drzim jej palce!
Ve 2,5 letech by mohl před spaním dostat pořádnou porci mléčné kaše a pak už by se tedy budit nemusel – pokud se budí takto často na kojení, tak je to opravdu zvláštní.
Já mám 4 měsíční dítě a spí samo v pokojíku ve své postýlce už měsíc. A podle všeho spí spokojeněji než když byla se mnou v ložnici, protože manžel chrápe a takhle má aspoň dítě klid, spí celou noc, nebudí se. Ráno si houkne a už letím krmit, žádné vyplakávání nepraktikujeme, to bych nevydržela. Prostě večer před spaním ji utaháme tak, že lehne a spinká. Důležitá je také tma – v pokojíku nesmí být světlo, ale ani úplná tma (to také není přirozené). Zpočátku jsme nechávali rozsvíceno na chodbě za rohem a pootevřené dveře, aby lomené světlo šlo do pokojíku a holka viděla, kdyby se vzbudila, protože tmu neměla ráda. Ale teď už si zvykla a stačí jí lomené světlo zvenku.
Dobry den =) Dovolim si s Vami nesouhlasit v tom, ze v zivocisne risi samice taky nenecha sva mladata „plakat“. Kocka da kotatum nazrat a jde si po svem. Neresi, jestli jeji kotata mnoukaji, jde za nimi zas az kdyz je cas krmeni. Cuba je sice prvnich par dnu u stenat v podstate porad, ale potom to same jako kocka, da nazrat a jde si po svem. Pokud stene knuci, prijde, zkontroluje ze je v poradku, maximalne olizne a jde si opet po svem. A myslim, ze takto to je i u ostatnich zvirat ;)
Dobrý den Lenko,
To zmiňujete zrovna zvíře, které se nám podobá nejméně. Kočka domácí je tvor individuální, nemá ve zvyku žít v tlupách, i když socializuje se ráda. Proto jsem spíše kromě opic myslela třeba také na slony či další zvířata žijící v tlupách. Přesto kočky „netrénují mláďata, aby spaly jinde.“ A jak i sama říkáte, také psi vždy reagují na pláč mláděte, a tím beru to, že minimálně zkontrolují, jestli je v pořádku. Pokud vím, většina zvířat „netrénuje“ své potomky, aby lépe spaly, pláčem. Naopak, spí společně. A i přes den, když není máma poblíž, mláďata spí se svými sourozenci. A samice kojí dle potřeby. Mláďata nejsou nikdy ponechány samotné. Hlavně ne v noci. Dávám přednost srovnávání s našimi předky. Primáti a také tradiční lidské kmeny dodnes souznějící a žijící v přírodě, nikdy od sebe mláďata neodhánějí. Neustále je nosí, kojí a spojení matka a dítě je ve většině z nich posvátné. Když není na blízku matka, starají se jiní členové tlupy. Samozřejmě náš životní styl je dnes zcela jiný a přizpůsobujeme se kulturnímu a společenskému vývoji. Jsou na nás kladené vyšší nároky, žijeme rychleji a snažíme se děti vychovávat co nejdříve k nezávislosti. Rozvoj nám přinesl mnoho výhod, ale také „bezkontaktní rodičovství.“ Ne všechno z vyspělého světa je skvělé, spánkový trénink, je pro dítě v prvních měsících nepřirozený. (Sami víme, že nás v noci vše bolí jaksi víc) A také se učíme rozeznávat jeho komunikaci a sladit společné porozumění. Proto je odpovídání na pláč tak důležité. Naučí nás naslouchat dětem a do budoucna rozeznat, který pláč znamená strach, který stres, který hlad …
Ale děkuji, inspirovala jste mě k dalšímu článku. Podívám se na některé „zvířecí spánky“ podrobněji. :)
Děkuji,
Hezký den,
Lenka
Dobrý den, mám 3syny-22,18 a 2roky.Nikdy jsem je nenechávala vyplakat a ikdyž je postýlka doposud přiražena k manželské posteli všechny děti v ní spaly možná 3x.Spaní s maminkou a teď i s tatínkem je to nejkrásnější pro nás všechny.Od narození jsem svým dětem před usnutím zpívala a později vyprávěla a četla pohádky.Neznám krásnější chvíle než před spaním.
Naprosto souhlasím.
Pekne napsane, cetlo se to samo.
Jsem matka dvou dcer. Ja sve deti nechala rvat, kdyz jsem je ucila na spanek, ale v noci jsem u nich jakmile zaknikaji. To bych nevydrzela je nechat plakat v noci, to je divne?! To opravdu nektere rodice delaji? To se mi nezda….
Dobrý den, také bych ráda okomentovala… Mám 2 dcery ve věku 21 a 14 let. Obě dvě naštěstí nezažily metodu vyplákávání. Nikdy jsem je nedokázala nechat plakat, prostě mi to rvalo srdce. Knížky jak mám vychovávat dítě, jsem nikdy nečetla, i když jsem starší dceru měla již ve svých 17 letech a neměla jsem žádné životní zkušenosti, spolehla jsem se vždy jen na svůj mateřský pud a instinkt. Za ručičku se mnou usínaly přitulené pod jednou peřinou až do svých 7 let obě dvě. Pak ještě dlouho pokračovalo alespoň povídání si před spaním a probrání celého dne, jak bylo ve škole, co kamarádi atd. Jsem pevně přesvědčena o tom, že to bylo to nejvíc správné, co jsem ve výchově svých dětí udělala… :)
Přesně tak, dělala jsem a dělám to stejně a ráda – a neumím si představit dítě večer zavřít do pokoje a odejít. To uspávání /povídání, čtení, pomazlení…/ patří k nejhezčím okamžikům dne a určitě i prohlubuje společný vztah. Není kam spěchat, děti tam rychle vyrostou… užívejte si je, dokud máte tu možnost. Ostatní počká.
Dobrý večer. Moc děkuji za tento článek . Snad to spousta maminek tak dělat bude, moc bych si to za všechny děti přála. Dětský pláč mi „trhá srdce“. Já mám tři děti , kluky 7 a 15 let a 3 měsíční holčičku . Vždy jsem měla a mám postýlku naraženou u postele a i tak se mnou kluci spávali v posteli , malá spí se mnou zatím jen až po posledním kojení k ránu , nikdy sem je nenechala a nenechávám plakat , většinou jsem k nim běžela při prvním zakňouráním. Stejně tak to dělám i u naší nejmenší, pokud to jde , tak chováme co nejvíce , přes den krásně usíná sama v košíku nebo v kočárku bez houpání , po koupání usíná na ruce , v noci po kojení se mně drží za prst než usne (manžel se mi směje, jak jsem vždy vyvrácená na postýlce :D) , tak to dělávali i kluci . Nikdy nebyli rozmazlení . V pozdějším věku nikdy nebyl problém aby spali ve své vlastní postýlce v pokojíčku ,naopak oba se těšili na svůj pokojíček až budou spát jako velcí kluci sami , ten mladší ještě neměl ve dvou letech svou postel , měl pokojíček a matraci a „vydupal“ si , že už tam chce spát , tak jsme mu tam dali šuplík (postel pod postelí) a do toho matraci a psal tam od dvou let . Pokud kluci chtěli jít spát ke mně , tak se zeptali , když to nešlo, tak šli bez řečí spát k sobě. Ten sedmiletý přijde ke mě spát ještě občas teď , stejně tak jako chodil jeho starší brácha.. :-) Jde o to , vytvořit si s dětmi pouto , a toho nedocílíme bez projevené lásky …… nechat maličké brečet v jiné místnosti , když potřebuje cítit , že ho má někdo rád mi přijde trestuhodné … každý potřebujeme cítit lásku ať už jsme miminko nebo dospělý ……….
Dobry den mam 4mesicni holcicku do 4 mesicu mi krasne spinkala a ted se mi vzbouzi po hodine vubec nevim co ji trapi predem dekuji za radu
To budou asi zubicky nebo koliky. Zkuste s hermankovym cajem.
pokavad je miminko kojene tak je to snad asi normalni, je znamo ze miminka okololo 3-4 mesicu prochazi casem kdy maji neco jako rostouci obdobi a muze se stat ze proste chteji vice pit.. takto jsem to mela se synem, ve trech tydnech a pak mezi 3 az 4 mesici…
Jako prvorodička jsem měla stejné názory, co jsou v článku zmíněny. Teď, co jsem více jak rok mámou, se mé názory změnily a jsem za to ráda. Ano, miminko je miminko, ale roční, dvouroční nebo hůře čtyřleté dítě, které neumí spát, samo usnout a budí se 5x za noc, tam je problém právě ve ‚spánkové‘ výchově. Já mám spánek ráda, ale nemusím proto jít spát v sedm večer, a nevyspané noci (moje dítě se tedy během noci vrtí a kroutí, nevím, kde ho kdy najdu) nejsou pro mě vhodnou alternativou. Já tedy spíše lituji ty nevyspané maminky, které se se svými dětmi budí několikrát za noc, aby si cucly nějaké vody, protože to mně nepřijde přirozené. Být mámou přes den je někdy vyčerpávající, kde mají pak ty maminky nabrat sílu, když se v kuse vyspí cca. 3 hodiny?
Jinak moje vlastní zkušenost byla následující: do tří měsíců spala u mne v posteli, do roka ve své postýlce, která byla přiražená u naší postele, takže jsem si mohla pro malou pouze sáhnout a nakojit, od roka ve své postýlce s námi v ložnici (když už se stane, že brečí, vezmeme si ji k sobě do postele) celou noc a usíná sama. Je to živé, usměvavé batole, které má ale přesně dané hranice a i za cenu pláče je měla takto stanovené. Nešla jsem sice ani do 50% vyřvávací metody, proto to u nás trvalo déle, ale já jsem s výsledkem maximálně spokojená.
Dobrý den, Hanko,
Za společný spánek také považuji postel přiraženou k manželské posteli a později také spánek ve společném pokoji. Rodiče jsou na blízku a dítě má větší pocit bezpečí. Jinak ještě pro vysvětlení: Děti vědí usínat sami, dospějí k tomu dříve nebo později. Jen my jim od narození nabízíme různé spánkové asociace, se kterými si spánek spojují, a proto je vyžadují. A není na tom nic špatného, protože díky těm asociacím jim často zjednodušujeme usínání. Hlavně mají pocit bezpečí, který je v prvních měsících tak důležitý. I o tom je článek, o zásadních prvních měsících a budování důvěr mezi dítětem a rodičem.
Někdy pak stačí jen tyto spánkové asociace pomalu zaměnit za jiné, které vyhovují i nám. Když mají děti 2, 3 nebo 4 a více let, je mnoho dalších způsobů, jak je naučit spinkat bez velkého stresu. Důležité je znát potřeby dítěte a jeho povahu. Potom už je jednodušší vymyslet tu správnou strategii. Ale je jich hodně i bez 100% pláče. Takto velké děti jsou velmi hravé a často ochotné spolupracovat, pokud je zrovna něco netrápí, nebo když víme, jak na to. Tato stránka má být i pro rodiče, kterým starší děti nespinkají. Právě proto, aby našli různé způsoby, jak pomoci dětem spát hravou formou. Je jich mnoho, jen se inspirovat a přizpůsobit je právě pro to naše individuální děťátko.
Dobrý den,
mám dceru, která má 17 měsíců. Od narození s náma spala v jedné posteli a budila se jen na kojení. Vždy jsme pak spolu usnuly a já ani skoro nevěděla, že mám nějaké miminko v noci u sebe. Ve čtyřech měsícíh, kdy však začala více vnímat svět kolem sebe, se všechno změnilo. Malá se v noci vzbudila a chtěla si povídat a hrát. Nepomáhalo uspávání v náručí a ani kojení. Byla klidně každou noc tři až čtyři hodiny vzhůru. Měla prostě den a chtěla si hrát. Navíc to ani ráno nijak nedospávala a budila se kolem 7mé. Za tři měsíce jsem pak byla jako chodící mrtvola. Bez života, nálady, unavená. Malá spala přes den, já občas také, ale někdo se musel postarat i o domácnost a došlo to až tak daleko, že jsem pak nemohla usnout ani přes den ač jsem chtěla. Navíc i malá začala postupně být po těchto nocích nevrlá a uplakaná přes den. Hledala jsem rady všude možně až jsem v zoufalství sáhla po metodě naučit ji spát samotnou. Nejsem z matek, které je snad pláč jejího dítěte lhostejný. Naopak. Vždy jsem reagovala a dodnes reaguji na každou její nespokojenost. Ovšem tehdy jsem chtěla zkusit cokoliv, jen aby to trochu pomohlo. Možná patřím k těm šťastným matkám, kterým tato metoda pomohla a nezanechala na nás žádnou újmu. Dcera se naučila usínat během tří dnů. Nikdy neplakala dlouho a ani nijak extrémně, protože to bych nezvládla. Ani se nepoblila a ani nedusila. Spíš jen mrčela a stěžovala si. V tu dobu bylo dceři sedm měsíců. Neříkám, že to bylo jednoduché. Vadilo mi, že pláče. Protože však první večer usnula během dvaceti minut bez hrozných scén, o kterých jsem četla, že jsou obvyklé, dodalo mi to odvahu to zkusit i následující noci. Jak říkám, čtvrtou noc to už vypadalo, že jen nadává a taktéž další dvě noci a pak už to bylo bez prolémů. Od té doby spí dcera celou noc. Samozřejmě se budí. Umí ale usnout sama. Ještě dlouhou dobu jsem ji v noci několikrát viděla, že se vzbudila, změnila padesátkrát svoji polohu, vyndala si dudlík a znovu dala do pusinky. Někdy se i postavila, což znamenalo, že má žízeň, takže jsem jí dala pít. Nikdy bych ji neodmítla dát v noci pít, když je ještě malinká. Ale opravdu se naučila usínat večer sama a taktéž přes den. Trvá to doteď. Stačí ji uložit do postýlky a pohladit, odejít. Do tří minut spinká. Samozřejmě to nefunguje, když ji rostou zuby či je nemocná. Sice usíná sama a bez plakání, ale v noci se často budí. To ji beru k nám do postele. Ještě podotýkám, že má postýlku přiraženou k naší posteli. Jsem ráda za Váš článek a Váš názor, ale nemyslím si, že je to vždy špatně, když maminka učí dítě spinkat samotné. Vím, že je to možná hloupé přirovnání, ale i čůrat dítě učíme samo, jíst lžičkou ho učíme taktéž a ani to se někdy neobejde bez pláče. A samozřejmě stejně jako můžeme čekat u spaní, že se to dítě až bude starší naučí samo, můžeme čekat až dospějě k tomu, že mu bude vadit mokrá plena a v pěti letech začne konečně chodit na záchod nebo ho přestane v těch pěti letech bavit, že ho lžící krmíme my…Vůbec to nemyslím nijak špatně, jen bych chtěla podpřit ty maminky, které jsou zoufalé jako jsem byla já a přemýšlí, že by zkusily i tuto cestu. Samozřejmě nejsem zastáncem toho, aby se aplikovala za každou cenu. Každé dítě je jiné a pokud se trápí tolik, že zvrací a dusí se, jak bylo psáno ve Vašem článku, je to špatně. Ale nemyslím si, že každá matka, která toto zkusí, je špatná a způsobuje miminku nějaké trauma. Naše dcera je usměvavé a šťastné miminko, velmi živé a já nemám pocit, že bych ji tímto ublížila. Naopak jsme ráno obě plné sil a odpočaté a připravené dovádět celý den. V noci spí stále v postýlce přiražené k naší posteli a pokud ji opravdu něco trápí, ať je to nemoc či zoubky, či špatné sny, a v noci se probudí, beru ji za náma. Proto bych každé mamince poradila, ať se řídí svým vlastním srdcem, instinktem a také zdravým rozumem.
Zdravím Vás a přeji všem klidné noci :)
Dobrý den, Evo,
Děkuji za Váš názor. Určitě je pro maminky zajímavé přečíst si i jiný pohled na věc. K tomu spánku: Článek je o tom, jak je důležité dítěti naslouchat a odpovídat na jeho pláč, aby si hned v prvních měsících vytvořil k nám tak důležitou důvěru. Článek je o tom, že každé dítě je individuální a metoda vyplakání na individuální potřeby nereaguje. Ani nezjišťuje možné příčiny častého buzení.
Ve své praxi se snažím maminky inspirovat, jak naučit děti usínat a spát lépe, jinou, hravou formou. Tato stránka, ale také veškeré moje poradenství, vzniklo jako alternativa k tak propagovaným metodám vyplakání. Protože vždy je i několik dalších způsobů, jen to chce více trpělivosti a výběr toho správného pro to NAŠE dítě. Zoufalí rodiče totiž vždy automaticky sahají právě po metodách vyplakání a to mi přijde škoda. Doufám tedy, že tady maminky budou nacházet čím dál více inspirace, jak děti naučit relaxovat a spát lépe. Bez stresu pro maminky i děti a hlavně tak jak to cítí a samy chtějí, ne jak je k tomu dotlačí okolí. Přesně jak to sama dodáváte na závěr.
Klidné spaní i Vám,
Lenka
Článek je krásně napsaný, ale jsem v šoku z některých názorů. Já si nemyslím, že je normální vstávat několikrát za noc ke čtyřletému dítěti a taky si nemyslím, že je normální, aby sedmileté dítě spalo s rodiči v jedné posteli. Mám 3 děti, každé z nich jsem kojila asi do roku ( první 11 měsíců a další dvě 14 měsíců). Dokud jsem kojila, a to bylo kolikrát v noci i po hodině, tak se mnou spaly v posteli. Jakmile jsem chtěla přestat kojit, odstěhovala jsem se z ložnice a děťátko spávalo s tatínkem. Pár nocí si poplakali, ale nemyslím, že by z toho měli nějaké trauma, tatínek byl vždy s nimi a utěšoval je a od tě doby mi už pořád spaly celou noc. Do tří let byly potom děti s námi v ložnici v postýlce a od tří let ve svém pokojíčku.
Každý by to měl dělat tak, jak mu to vyhovuje, ale jak může být v pohodě maminka, která vstává 4 roky ke svému dítěti (pominu-li fakt, že to dítě musí být zákonitě jedináček, jinak by to asi nešlo) a jak musí vypadat manželský život rodičů, když s nimi 7 let spí dítě v posteli????
Dobrý den, Kateřino,
Děkuji za názor. Každý člověk je jiný, a každému člověku vyhovuje něco jiného. Pro starší děti samozřejmě existují další možnosti, jak je naučit lépe spát a nemusí to být vyplakání. Jen bohužel právě to vyplakání je nejrychlejší a nejpropagovanější. Proto bych chtěla dát maminkám inspiraci i na jiné možnosti, které možná neznají. Budu se je snažit na stránky postupně přidávat podle věku.
K tomu co je a není normální: Třeba Japonci spí s dětmi ve stejném pokoji do puberty, i když mají další pokoje volné. Věří, že rodina je jako řeka a musí plynout společně. Věří, že to posílí jejich vztah a kolektivní myšlení, na kterém si zakládají. Nejsou normální? To je uhel pohledu, také na to mají svůj názor a nepochopí, proč to my děláme jinak. Některé kmeny v Africe by zase nepochopily, proč spíme celou noc. Africká rodina z kmene Sanů spí přirozeně ve společné posteli ale hlavně, nepřijde jim vůbec divné se v noci probudit a prostě si jen povídat. Nemyslí si, že člověk musí spát vkuse 12 hodin nebo 8. Naše kultura a společnost to samozřejmě vyžaduje proto, že máme jiný režim dne, aktivity, povinnosti… Ale zase, jsou proto nenormální? Jen to vidí a cítí jinak. Co se týče manželského života: Kdo řekl, že manželský život patří jen do manželské postele? Může se přeci odehrávat kdekoliv a postel sloužit ke spaní a tulení.
Hezký večer,
Lenka
Děkuji za odpověď a respektuji váš názor. Jen si myslím, že nikdy není dobré nic hnát do extrému. a jak se teď propaguje takový kult dítěte, kdy se v rodině vše podřizuje dítěti na úkor vlastního pohodlí, soukromí, vlastních potřeb. U nás doma děti musí pochopit, že rodiče chtějí být také spolu sami a mají právo na své soukromí a že není automatické, že všechny jeho přání a tužby jsou hned splněny. Nejsem zastánce vyřvání dítěte, ale jakési svobody. Pokud maminka je unavená z nočního vstávání, tak má od určitého věku dítěte právo spát celou noc. Takže bych neodsuzovala ani jednu ani druhou stranu, spíš bych se někdy zamyslela nad tím, jestli tvrzení – mně to nevadí – někdy nenahrazuje – já se mu přece musím obětovat….
Dobrý den,
Článek je o těch prvních několika měsících, které jsou pro vzájemný vztah tak důležité. A to i proto, že se ještě učíme vzájemnému pochopení a někdy prostě nevíme co dítě trápí. Také si myslím, že později se s tím dá mnohé dělat. Ale jsou stále i jemnější způsoby. Nejdříve je důležité zjistit denní režim dítěte, situaci v rodině, jeho povahu. To nám už v mnohém napoví. Starší děti se nebudí bez důvodu. Někdy stačí změnit jen maličkost, jindy zkusit nějakou spánkovou hru pro děti. Ale jsou i jiné způsoby než sáhneme po té vyplakací. Budu se je postupně snažit přidávat podle věku a snad budou inspirací. Také si myslím, že maminka nemá trpět, ale myslím si, že ani nemusí. A nemusí ani stresovat dítě, je to o zjištění příčiny, správném načasování, trpělivosti a domluvě. Mně naopak mrzí, že každý hned mamince doporučuje vyplakání, a to i v případě dvouměsíčních miminek. Chtěla bych, aby jednou než někdo řekne nech ho vyplakat, řekl: Netrápí ho něco? Nenastala u vás nějaká změna? Jaký má režim? Zkoušela jsi třeba …
Dobrý den,
mám dvě děti a starší s náma spal do 6 let. Mladší spí teď. O milostný život nejsme vůbec ošizeni, jelikož nežijeme jen v jedné místnosti!!! Tak jak psala paní Lenka, může se odehrávat kdekoliv a ne pořád na jediném místě, což musí být nuda.
U nás se manželský život může opravdu odehrávat kdekoliv, ale myslím, že u vás se může odehrávat kdekoliv, mimo manželské postele :-)
Já teda nevím, ale není nejlepší to dítě nechat jít spát asstávat, kd chce?
Naše Mar spala od narození s náma, bylo samsebou pár výjimek, ale víceméně jsem neměla tušení, kolikrát v polospánku či ve spánku kojím… \dneska jsou Mar tři roky, Kojí se v noci a sspí s náma. Proč? No, to je jednoduchý: Všem nám to vyhovuje. Spikáme přitulený. Mar visí naa prsu, za druhý mně drž m už a v nohách spí čuba zvíci telete.
ŽÁdnej problém. Mar je nošná, tulená a od malička má stoprpcentní pozornost. výsledek je ten, že se s ní dá dohodnout prakticky na črmkoli, je-li to stylem „já pán, Ty pán“.
Spát cchodí, kdy chce, vstává, kdy chce, jí, kdy chce. Zvládá svoje enejzákladnější potřebyy, ví co chce. jako jí. Jako kdokoli z Vás. Normálně. :-)
Když jdu spát dřív, než ona, ještě si s něčím hraje. Když později vstávám, vezme si placky nebo jabko nebo na co má chuť. Jako já. Jako kdokoli – nejni pitomá.- :-)
Chtěla bych se zeptat, jestli jste za ty tři roky společného spaní spala i vy někde jinde nebo jste stále s dcerou?
K článku se nevyjadřuji, ale napíšu svou vlastní zkušenost. Malý se mnou spával od narození v posteli a během noci byl vždy několikrát vzhůru a chtěl pít. Asi do 3 měsíců jsem ho kojila přibližně 2-4 krát za noc, ale čím byl starší, tím to bylo horší, např. v 5 měsících to bylo 10x za noc i více! Také byl s věkem samozřejmě „pohyblivější“, takže mě kopal do břicha, apod. a výsledek byl takový, že jsem musela spánek dohánět ve dne, protože jsem byla vyčerpaná, což mělo mmj. za následek nepravidelný režim, čili žádný režim a já jsem byla podrážděná a protivná.
S manželem jsme dospěli k tomu – když měl malý přes 6 měsíců, že už to takhle nejde a že musíme něco změnit. Byli jsme připraveni na metodu „vyřvání“, přičemž si po přečtení knihy „Jedes Kind kann schlafen lernen“ od Annette Kast-Zahn, Hartmut Morgenroth (existuje i český překlad) myslím, že interpretace této metody je mnohdy chybná. Nejedná se totiž o to, že nechám dítě bezmilostně hodiny brečet, ale jsou zde popsána jasná PRAVIDLA. Je zde vysvětleno, PROČ je každé zdravé dítě přibližně od 6. měsíce schopno prospat celou noc, dále např. že kojení a jiné „pomocné prostředky“ jako flaštička či cumel, nošení na rukou, atd. paradoxně zapřičiňují tzv. poruchy spánku a také je vysvětleno proč.
V neposlední řadě se v této knize jasně píše, že je metodu potřeba okamžitě přerušit, jestliže má dítě nějaký zdravotní problém či ho něco bolí, jak se chovat, když má dítě noční můry, atd. Takže se z mého pohledu zcela jistě nejedná o bezohlednost, jak mnoho lidí na tuto metodu chybně nahlíží. Je potřeba mít dostatek informací a hlavně se vyhnout špatné interpretaci. Jedině pak se můžu rozhodnout, jestli je to pro mě a mé dítě vhodné nebo ne. Nikdo nikomu nic nevnucuje. Naopak se v této knize dočtete, že i spaní v posteli s rodiči je v pořádku, ZA PŘEDPOKLADU, že jsou všichni spokojeni a všem to vyhovuje. Což evidentně mnohdy nefunguje, jinak by neexistovaly tyhle diskuse a nebylo by potřeba „učit“ děti spát ve vlastní postýlce.
Moje zkušenost tedy: dohodli jsme s manželem jasný plán, tzn. celodenní režim a datum, od kterého začneme s touto metodou. První den: ve 20.00 dal manžel malého do postýlky, půl hodiny předtím byl dobře nakojený, přebalený a četl mu z knížky (jako rituál, což je důležité, rituály mohou být samozřejmě různé). V postýlce začal za chvíli brečet, manžel šel pryč a přišel po 3 minutách, pak po 5, nakonec po 7, tzn. celkově čtvrt hodiny, co malý brečel a pak usnul. Probudil se několikrát za noc, ale pokaždé byl schopný se uklidnit, jen jednou brečel pořádně, ale nakonec zase usnul, aniž bychom ho vzali z postýlky. Od té doby prospal každou další noc durch, tzn. 10-11 hodin. Pro nás to byla ze začátku neuvěřitelná změna. V podstatě jsme celou metodu vůbec nemuseli praktikovat, jen jsme na ni byli psychicky připraveni.
Shodli jsme se s manželem na tom, že jsme pravděpodobně vystihli správný okamžik, kdy i malý byl připravený se v noci osamostatnit a zároveň z nás vycítil, že po něm vyžadujeme, aby se něco změnilo. Což ale neznamená, že ho máme míň rádi nebo mu nedáváme dostatek lásky nebo že ignorujeme jeho potřeby. Právě naopak. „Vysvětlili“ jsme mu, že je to pro jeho dobro, aby se dobře vyspinkal ve vlastní postýlce a stejně tak i my, abych se mu já přes den mohla více věnovat, protože budu mít více energie. A takhle to skutečně nadále funguje. Nemyslím si rozhodně, že by něčím strádal, právě naopak. Je odpočatý a my všichni taky. U usínání večer většinou už vůbec nebrečí, pokud ano, tak max. 2 minuty, ale spíš je to takové kňourání, jen když se snaží usnout.
Nutno dodat, že nejsem zastáncem moderního životního stylu, kdy např. matka musí jít brzy do práce a potřebuje, aby dítě bylo samostatné. Vycházela jsem čistě z toho, že spaní v posteli začalo být na obtíž, přestože tu blízkost jsme měli i s manželem rádi, ale už to nešlo dál. A také jsem byla totálně proti, když jsem se o metodě dozvěděla poprvé (právě proto, že jsem měla nedostatečné informace) a protože jsem velký fanda do kojení a přišlo mi výborné kojit ho i v noci. Až na ten nepatrný :-D detail, že se nikdo nevyspal. Po této změně kojím stále, se stejným nadšením, jen s rozdílem, že malý už necucá, jak se mu zachce, ale pije pořádně ve dne a v noci je jeho organismus připravený na spánek.
Závěr: myslím si, že každé dítě je jiné, takže tady rozhodně nepropaguji způsob, jakým to dělám já. Ale takhle to u nás zafungovalo ke spokojenosti všech. Naše rozhodnutí bylo pro nás správné. A především, ať se v knížkách, na internetu píše cokoliv nebo ať mi každý dává rady, jaké chce, dám především na svůj mateřský instinkt a vyberu si z toho všeho to, co je v souladu s mými pocity. Takhle jsem to udělala a tato metoda byla jen jakýmsi „pomocníkem“, když jsem hledala řešení. Nelituju však v žádném případě ani toho, že malý se mnou do půl roku spával v posteli. Myslím, že získal pocit bezpečí, který mu následně pomohl v tom, aby se osamostatnil a začal usínat i bez mámina prsa.
Přeju hodně štěstí všem :-).
Dobrý den, Michaelo,
Děkuji za Vaší zkušenost.
Knížku, kterou zmiňujete dobře znám. Podle mě se právě naopak špatně interpretují její výhody. Dítě se budí z mnoha důvodů a nemusíme jen čekat, než to přejde. Nejdůležitější je přijít na příčinu buzení. Bohužel u nás se unaveným maminkám, které chtějí změnu, jako první volba nabízí právě buď metoda vyplakání, nebo kontrolovaný pláč. Když ale cítíte, že nutně potřebujete změnu, nemusíte od dítěte odcházet. Existují i jiné způsoby. A o tom má být tato stránka. Někdy totiž stačí změnit jen maličkost, aby se buzení zlepšilo. Jindy to chce zaměnit spánkové asociace za něco, co i nám vyhovuje lépe, abychom nepadali únavou. Jen to chce více času a trpělivosti a není to za týden, jak slibují knížky. A někdy prostě dítě potřebuje naší blízkost, nemusí to být ani kvůli bolesti. Každý člověk má čas od času splín a touží po objetí.
Vaše knížka vysvětluje, jak spánkové asociace mohou způsobit problémy se spánkem nebo jak dítě může od šesti měsíců spát celou noc. V publikacích Jamese McKenna nebo Dr. Searse zase najdete pohled několikaletého výzkumu a praxe s maminkami. Říkají proč je společný spánek výhodný, co znamená pro dítě, jak mu pomoci nebudit se každou hodinu i jinak než odcházením… (Podobných knih vám můžu vyjmenovat dalších deset podložených fakty, odborníky a výzkumy). Každá kniha je subjektivní. A stejně tak bychom je měly brát. Tak jako ty skvělé rady. Všechno si vyslechnout, různé knihy si přečíst, pokud chceme, a pak si stejně udělat vlastní názor podle vlastního dítěte a vlastního srdce.
Spánku jsem se začala věnovat, protože jsem měla velmi citlivé dítě. Postupně jsem pochopila, že mediální tlak je jen o kontrolovaném pláči, odcházení od dětí a vyplakání. Ale já začala nacházet jiné způsoby a studium v UK mě v tom i utvrdilo. Nemusíme hned sahat po těchto knížkách. Pokud tak skvěle fungují, můžeme je zkusit i později a předtím sáhnout po mírnějších alternativách. Z mých zkušeností s maminkami vím, že jich hodně trpělo. Brečely vedle v pokoji a dítě ve druhém (dokonce i u kontrolovaného pláče – matka je od přírody nastavená reagovat na pláč, je to pro ní stresující a stresující je to i pro dítě). Pokud je někdo přesvědčený o tom, že je tato metoda pro něj a jeho dítě vhodná, tak ji využije. Pravdou je, že každá maminka by měla dělat jen to, co cítí. Ale mnoho z nich to dělá jen kvůli tlaku z okolí nebo médií a pak si to vyčítají. Také nikomu vevnucuji své názory ani myšlenky, jen nabízím jiný pohled na věc, hlavně kvůli tomu, že se k nám dostávají často jen jednostranné informace. Myslím si, že je důležité informovat se o všech možnostech, a pak se rozhodnout podle toho, jak to cítíme.
Hezký den,
Lenka
Vážená paní Lenko,
děkuji Vám za rychlou odpověď a za zajímavý názor. Jak už jsem zmínila, nešlo mi o propagaci jakékoliv metody nebo knížky, pouze jsem napsala svou vlastní zkušenost za účelem, že třeba některým čtenářkám pomůže. Nemohu s jistotou posoudit, co u mého dítěte zabralo, nicméně se domnívám, že to byla souhra více faktorů. Tato knížka (věřím, že Vámi zmíněné nabízejí také řešení, ráda si je přečtu) mi především pomohla v rozhodnutí a přesvědčení, že musím něco změnit, když jsem nemohla dál. Mé dítě určitě netrpělo žádným hodinovým pláčem. Když se na to podívám zpětně, těch prvních patnáct minut pláče jsme opravdu bez výčitek „obětovali“, když se najednou vše obrátilo. Z dítěte zdánlivě závislého jen na mém prsu se doslova ze dne na den stalo spokojené miminko, které je skutečně schopno spát i samostatně. Z té knihy jsem si vzala jen to, co bylo v souladu s mými pocity. Netvrdím, že bych všechno praktikovala. Ale hodně souvislostí mi přišlo logických. A nakonec jsem vlastně téměř nic z toho praktikovat nemusela, když mé dítě začalo spát tak rychle samo. V současné době jsem naprosto spokojená, nepotřebuji nic měnit a jsem také přesvědčena o tom, že jsme to s manželem udělali dobře. Tím myslím, jak spaní v posteli, tak i následně tu změnu. Tedy nepotřebuju ani hledat žádná další řešení, protože už je problém s nedostatkem spánku vyřešený. Pokud by se to změnilo, ráda se třeba i na Vás obrátím a nechám si poradit zase něco jiného. Hezký den, Michaela
Tak túto knihu a metódu sme použli nedávno my… Malý, 7,5 mesačný, krásne zaspáva, tiež boli večere uplakané – no, skôr urevané, budil sa každé dve – tri hodiny, cez deň ma už motalo. Každé ráno chodím ešte odprevádzať dcéru do školy a synček si vyžaduje veľa pozornosti, tak čas na veci okolo bytu nechávam na obdobie, keď má dopoludňajší spánok, takže som si neoddýchla. Uvedená kniha – Každé dieťa môže dobre spať, nám veľmi pomohla – a mne aj psychicky, som spokojnejšia, večer je rozprávka, uspávanka… Bolo mi proti srsti nechať ho plakať a chodiť ho kontrolovať, ale vyplatilo sa… Ráno je vyspinkaný, spokojný, oddýchnutý, krásne sa mu urovnal denný režim a ja som tiež spokojnejšia…
Dobrý den všem ;-)
docela mě překvapilo co jsem se tady dočetla. Samozřejmě to neznamená, že se vším nesouhlasím, ale některé názory jsou řekněme docela extrémní. Co takhle nějaký kompromis? Mám skoro 2-letého chlapečka, kterému věnuji svou lásku a pozornost, ale nechci být jen matkou, ale i ženou. Nedovedu si představit, že by mezi mnou a mým mužem ležel dva roky náš syn. To by se asi sestřičky nikdy nedočkal a já bych dnes vypadala jako zombie. Na druhou stranu umístit postýlku novorozence do jiného pokoje než je ložnice rodičů mi přijde necitelné a navíc bych se asi z pokoje do pokoje pěkně naběhala.
Nás syn spinká spokojeně ve své postýlce v naší společné ložnici, takže cítí naši blízkost, ale všichni máme své pohodlí, životní prostor a částečně i soukromí. Kojila jsem ho 14 měsíců, kdy při kojení ležel s námi v posteli (z počátku u kojení spokojeně usínal) a jakmile byl napapkaný tak jsem ho uložila zpět do jeho postýlky. Pokud nepočítám jeho usínání při kojení tak jsem ho nikdy záměrně neuspávala ani nikdy neměl v puse dudlík. Občas se stalo, že chvíli plakal, ale pokud jsem věděla, že je čistě přebalený, má plné bříško a nic ho nebolí tak jsem ho nechala a za chviličku usnul. Samozřejmě když byl pláč silnější a trval déle tak jsem neváhala mu být na blízku, zjistila jsem co mu chybí či co ho trápí a chovala jsem ho v náručí než se uklidnil (což dělám dodnes). Jakmile bylo vše v pořádku vrátila jsem ho zpět do postýlky kde spokojeně usnul. Svého syna jsem s námi nechala spát jen jeden týden a to v období kdy měl spálu a čtyřicítky horečky a celou noc jsem ho objímala. Vše jsem dělala instinktivně a nikdy jsem o metodě vyplakávání ani jiné metodě nečetla. Myslím si, že většina žen, maminek, až moc přemýšlí a až moc čte články na internetu. Mateřství je instinkt, který nám dala příroda, tak by jsme měly víc poslouchat své srdce a snažit se víc vnímat naše děti. Jsou samozřejmě i vážnější problémy, kdy je odborná pomoc žádoucí, ale myslím si, že toto není ten případ.
V lednu bude mít náš syn dva roky a přemýšlíme, že k narozeninám dostane svůj pokojíček ;-)
Dobrý den Radko,
Děkuji za názor. Každé mamince vyhovuje něco jiného. Společné spaní podle mě znamená nejen spánek ve společné posteli, ale také ve společném pokoji. Každý si to zařídí, jak mu to vyhovuje. A pokud mu to nevyhovuje, později je spousta zajímavých tipů, jak to změnit jinak než pláčem. Třeba i pokojíčkem k narozeninám. Maminky často hledají rady a pochopení na internetu protože je nenachází v rodině. Někdy je těžké naslouchat sobě, když na vás okolí pořád tlačí a přesvědčuje vás o své pravdě. Někomu ale srdce tvrdí, že dítě může spát v posteli rodičů, jak dlouho mu to vyhovuje. Jinému srdce tvrdí, že je lepší od začátku postýlku přirazit k posteli. A dalšímu zase, že dítě patří do vlastního pokoje. Každé dítě je jiné, to vaše si chvíli pobrečelo a usnulo, některé jsou citlivější a náročnější a potřebuji cítit maminčinu blízkost déle. Vám to připadalo přirozené, někdo zase nesnáší poslouchat ani minutu dětského pláče.
Někdy je to složitější než si myslíme. Spánek ovlivňuje tolik věcí kolem, dokonce často i samotný příchod na svět. Nejde to vždy tak hladce, jak to popisujete ve vašem případě. Někdy stačí jen změnit maličkost, jindy celý režim a často stačí maminku podpořit, že to co cítí je správné a nemusí jít cestou, kterou jít nechce.
Hezký večer a klidné noci přeji,
Lenka
Dobrý den Lenko,
máte pravdu, že mnoho maminek oporu svého okolí nemá a moc si nevěří. A myslím si, že „pohodové mateřství“ je i o víře v sebe sama, protože pokud si maminky věří a cítí se dobře tak to má pozitivní vliv i na jejich děťátko. Svým komentářem jsem nechtěla až tak kritizovat spaní dětí s rodiči či obhajovat vyplakávání, to ani nemůžu, protože náš prcek nikdy problémy se spaním neměl, takže by to z mé strany ani nebylo fér. Spíš chci poukázat na to, že nejsme jenom matky ale i ženy a partnerky. A i přesto, že potomstvo by mělo být vždy na první místě, měly by jsme myslet i na sebe. Občas jsem s malým usnula a vůbec jsem se nevyspala, jelikož jsem podvědomě byla pořád ve střehu ať malého nezalehnu a ráno jsem byla úplně rozlámaná a tudíž i celý den unavená a možná i trošku podrážděná. Takže jsem se necítila dobře ani já, ale ani můj syn, protože cítil, že něco není v pořádku. Dále si myslím, že když ženy svého partnera odsunou na kraj postele a vloží mezi sebe dítě, může se časem vytvořit napětí mezi rodiči, které opět negativně ovlivní i jejich dítě. Co se týče ukládání ke spánku, ať je to formou vyplakávání nebo ne, tak si myslím, že tak či onak vytvoření stabilního denního režimu je důležité. A to ne jen pro dítě, ale i pro nás. Pro mě jako pro matku, ale i studentku vysoké školy je důležité vědět kdy dítě bude spát a kdy si já mohu odpočinout, učit se či se věnovat partnerovi. Tedy dělat věci pro sebe. Věřím, že když se žena cítí dobře, cítí se dobře i celá rodina.
Možná bych pro Vás měla námět na nový článek: Jak přimět ženy, aby si víc věřily, aby se naučily i v krátkém čase odpočívat, měly rády samy sebe a hlavně nezapomínaly samy na sebe. Jak už jste zmínila mnoho žen hledá pomoc na internetu, ale svým způsobem je to zase jen přesvědčování o něčí pravdě, i když je to míněno dobře. Jeden říká, že je očkování správné, druhý že je to jed, jiný říká, že mléko je zdravé, další že právě naopak … a maminky přeskakují zoufale ze stránky na stránku, od jednoho názoru k druhému a mají strach, že dělají všechno špatně, necítí se dobře a svou nejistotu přenášejí na své děti. Bylo by fajn naučit ženy víc vnímat své pocity a řídit se svým instinktem a naučit je, že informace, které jsou jím vtloukány okolím a médii jsou pouze doplňkovým materiálem, který mohou nebo nemusí použít.
Dobrý den Radko,
Napsala jste to hezky. Spokojená maminka – spokojené dítě, to je formulka, která vždy funguje. Stejně tak dobře jako pravidelnost dětem pomáhá k lepšímu usínání a spánku. Myslím si, že maminky přirozeně myslí nejdříve na dítě, protože je od nich zcela závislé. Spojení matka a dítě bylo v mnoha kulturách přímo posvátné. Máme velkou zodpovědnost, vychovat dalšího člověka. Ale často si neuvědomujeme, že se ten člověk vše učí hlavně od nás. Dítě je naším zrcadlem. Pokud my budeme umět odpočívat, odpozorují to od nás také děti. Pokud se s nimi budeme klidně bavit a řešit vše s nadhledem a bez zbytečných fyzických trestů, také si toto poučení vezmou do života. Stejně jako to, jaký máme vztah s jejich otcem. Maminky by na sebe měly více myslet, také proto mají partnery a blízké kolem sebe. Všichni s oblibou říkají, že kdysi nebyly takové problémy se spánkem a maminky spoustu věcí tolik neřešily. Jenomže kdysi byl plný dům lidí a děti vyrůstaly v komunitě. Děti se učily od různých generací, co bylo skvělé. V současnosti jsou na to maminky často celý den samy. A z toho podle mě vznikají i všechny stresy, neklid a zmatenost… Do toho různé informace z médií, internetu. Mnoho maminkám ale naopak pomáhá číst, že někdo řeší podobný problém nebo to cítí stejně jako ona.
Dobít baterky ale potřebuje každý. Vrátit se ke svému instinktu a naslouchat srdcem, umět vypnout a relaxovat kdykoliv během dne, a přitom plně naslouchat a porozumět dítěti – to je těžký úkol, který těžko zvládnete z článků na internetu. Proto pořádám přednášky, na kterých jim mimo jiné chci ukázat, jak relaxovat, jak dobít baterky, jak řešit spánkové problémy bez stresu a přijít na příčinu problému. Nejlepším učitelem je prožitek. Mým cílem nikdy nebylo maminky o něčem přesvědčovat. Ale snažím se je nasměrovat tak, aby samy poznaly, kde může být problém a jak jej vyřešit bez stresu a pláče. Největší radost mám, když mi už během mých otázek maminka řekne: „Vlastně ano. Už to mám. Asi vím čím to je.“ Myslím si, že nejlepším expertem na dítě je jeho maminka. Jen to někdy potřebuje v sobě opět objevit.
Hezký den,
Lenka
Dobrý den Radko, já tedy metodu vyplakání nazastávám, ale v mnoha věcech s Vámi musím souhlasit. Hlavně jste mě teď hrozně potěšila a opravdu klobouk dolů za to, co jste napsala v posledním odstavci, o námětu k článku, aby si ženy jako matky věřily více. Vystihla jste to úplně přesně, v dnešní době je mnoho věcí dostupných na internetu, ale je toho opravdu tolik, že ve finále maminka lítá ze stránky na stránku a marně se snaží najít ´´pravdu´´..sama jsem si to zažila,nakonec se řídím dlé svého instinktu a tak mi to přijde nejvíc správně :-)
Dobrý den Leni, mnohokrát děkuji za váš příspěvek, toto je jeden z mála článků u kterých mě doslova pohltili i komentáře. Navíc ten vás je hrozně krásně napsaný jak bych to jen nazvala tak oběktivně? Sama jsem teď v sytuaci kdy jsme s manželem synovi koupili nový pokojík ve žluté hale, celou sestavu včetně postele,ale malý tam nějak nechce spávat. Na jednu stranu si říkám že je to jen o mě jak si to zařídím, na druhou stranu mě syn v ložnici nijak neomezuje a manžela teké ne. Co se týká výroby dalšího potomka vždycky si nějak poradíme a když je slyna tak si to zařídíme… Taky si říkám že nechci aby až se nám zadaří druhé mimi tak aby jsme malého museli kvůli tomu odstrčit…Dokonce jsem četla že nějaká doktorka doporučuje spánek dětí s rodiči do 5 let, což mi teda zase příjde jako veliký extrém, když to dovolí bytová situace…
Radko, nabízíte kompromis, ale moc kontaktní není. Já bych se toho nebála, společné spaní v maxi-loži 250x200cm praktikujeme víc než dva roky, a není problém. Syn samozřejmě celou noc neprospí, občas se vzbudí, přitulí, nakojí, ale nikdo mu to nezakazuje. Sourozenec už je taky na cestě, já pracuju a za zombie se nepovažuju ani se tak necítím. Takže, jde to. Hodně sil!
Dobrý den,
Necetla jsem sice všechny komentáře, ale pridam zkušenost svoji. Syn byl kojeny 27 měsíců,od malá se v noci budil a nikdy nespal v kuse celou noc. Minimum ve 2 letech bylo 2x za noc, ale veselejší noci i 7x. V 15m se naučil usinat sám v povstylce (hrál si,až usnul bez nějakého pláče) toto se ale změnilo ve chvíli, kdy se z ní naučil vylezat. V takovem případně není ani metoda vyplakani možná prostě proto, že dítě stejně přijde, ať člověk chce nebo ne. Spát celou noc začal až ve chvíli, kdy jsme skončili s kojením (to bylo že dne na den). Od té doby se budí v noci jen občas, ale i tak se stěhuje k nam do postele. A nám s manželem to nevadí. Na metodu vyrvani bych jednak neměla nervy já, druhak lituju sousedy, kteří jsou toto nuceni poslouchat, za třetí stačilo, když sem nemohla přijít z nějakého důvodu tak pláč sílil až se malý zalykal a skoro i dusil. Sem rada, že někdo ukáže i na negativa této metody a ne jen její skvěle výsledky, které často i prináší noční můry dětem. Malej anited neusina sám, někdo s ním je a čte nebo povídá pohádku. A ano,často s ním dotyčný usne. Ale vádí to opravdu tolik? Je to opravdu špatně, že i unavený rodič zalehne a usne s ditkem.
[…] mi říkalo, a stále říká, ať nechám moje děťátko „vyřvat“, že si nemůže zvykat na to, že k ní budu běhat. A víte co? Já k ní běhám moc ráda. Co […]
Téma je pro mně dost aktuální, proto přidám svou trošku do mlýna. Mám pětiměsíční holčičku. Ve svých zhruba 2 měsících to dotáhla tak daleko, že se budila v noci jen jednou. To byla paráda. Ale zhruba od tří a půl měsíce to začalo, čím dál častěji. Jednak začala vyžadovatdudlík, který předtím odmítala, druhak se budila čím dál častěji. Kdyz už to došlo tak daleko, že to pár dní za sebou bylo po hodině a půl, můj organismus byl totálně v háji. Imunita na nulové úrovni, podražděnost, depresivní stavy přes den a hlavně začínající potíže s krátkodobou pamětí. V tu chvíli jsem si řekla: dost. První co jsme udělali bylo celonoční pouštění bílé ho šumu. Zlepšilo se to na pár dnů, poté ale opět starý režim. Následně jsme odstěhovali z naší postele do vlastní postýlky. Teď se budí cca 3 krát za noc, takže obrovské zlepšení, před tím to bylo i 7-10x. A hlavně já se mnohem lepe vyspím kdyz se vedle mně nikdo nevrtí, takže spát vždy po třech hodinách v kuse mi přijde jako ráj oproti tomu, co bylo. Podle výše zmíněných knih kde se doporučuje spánkový trénink postupuju i dál- pouštím celou noc bílý šum a na základě tiho, že jsem sledovala, kdy je v noci hlad a kdy si jenom cucne, jí teď nekojím co dvě hodiny, ale pouze jednou- před dvanáctou a potě až ráno v sedm. Problém je, že se budí, a chce zastrčit dudel. Jakmile zastrčime, spí dál.Takže to se teď budeme snažit odnaučovat a slzičky asi potečou. Ve svém věku si ho sama zastrčit neumí a nemůže naučit. Ale sama jsem zjistila, jak je důležité, abych byla v pohodě já. Takze já jsem knih o spánkovém nácviku určitě zastáncem. My sice zatím nepoužily žádně vyplakávání, ale i tak mi ohromně pomohly. Například bych nikdy netušila, že ji musím odstěhovat do postýlky, aby spala líp.
Po narození mého chlapečka jsem přesně věděla jak chci aby naše soužití vypadalo. Babičky mi ale vytrvale vnucovali postýlku a jen ze strachu zalehnuti toho drobecka jsem ji pristrcila k posteli. Nicméně stále častěji jsem prostě usla u kojení a nakonec postylka putovala pryč. Všechno se tím zjednodušilo. V noci jsem kojila v takovém polospanku a všichni jsme se vyspaly. Přes den jsem nosila v šátku na rukou a spícího pokladala do kolébky. Moje dítě plakalo téměř jen když mělo bolení bříška. Od 5-7 měsíců spal celou noc. Dnes je mu rok a půl a ze mě není zombie ani frigida ani šílená matka co řeší jen dítě, myslím že sex se může přesunout všude jinde po bytě kdykoliv když dítě spí nebo je u prarodičů, já osobně chodím do postele prostě spát. Vzhledem k tomu, že jsem naplnila potřeby miminka jak jsem nejlépe svedla, má separacni úzkost minimální, zdravou řekla bych a chytá mě za sukni jen když přijde nová tvář ?. Moje dítě rozmazluji akorát babičky protože ho neustále chválí a zabavují. Rozhodně to není společné spaní. To je to nejhezčí na co se večer těším. Deset minut pohádky a mazlinek a spinká, proč by nespal, když ví že máma ho v noci neopouští.
[…] Co vám o metodě vyplakání miminka neřeknou […]
[…] naplno. V roku 2014 vznikol web Prosím Spinkej, ktorý odštartovala zaujímavým článkom “Čo vám o metóde vyplakania nepovedia.” Článok oslovil množstvo mamičiek a Lenka naň dostávala množstvo reakcií. Oslovili ju […]
[…] Co vám o metodě vyplakání miminka neřeknou […]
[…] Více o vyplakávací metodě na skvělé stránce Prosím spinkej: https://www.prosimspinkej.cz/co-vam-o-metode-vyplakani-miminka-nereknou/ […]