Slyšeli jste někdy, že vyplakání nebo metoda kontrolovaného pláče miminkům nijak neuškodí? Nabízím vám několik názorů odborníků z oblasti dětské psychoterapie, psychologie, neonatologie a biologické antropologie, kteří se tímto tématem léta zabývají. V době, kdy máme svobodný přístup k informacím je určitě důležité, znát názory z obou stran.

Vždy, když začnu mít pocit, že se konečně i internet a obecné povědomí více obrací proti vyplakání a kontrolovanému pláči, vyskočí na mě nějaký článek o tom, jak jsou tyto metody efektivní a neškodné. Už jsem psala několik článků na téma, jak celý proces „tréninku“ spánku vnímá děťátko, i o tom, jak je neodpovídání na pláč nepřirozená lidská reakce, která dětem a maminkám ubližuje a vzdaluje je od sebe. Na přednáškách také často zmiňuji i případy ze své praxe, kdy se na mě obrací maminky, které ze zoufalství a tlaku okolí nechaly dítě vyplakat, a přesto se problém vrátil nebo se vrátil v jiné podobě spánkového problému. Nejenže nejsou tyto metody dlouhodobě efektivní v 90% procentech, jak často jejich propagátoři zmiňují. Zapomíná se také na druhou stránku, a sice velmi časté nežádoucí účinky, které mohou nastartovat.

Pojďme se tedy na tyto metody podívat pro změnu z pohledu odborníků, kteří se léta věnují vysloveně zkoumání spánku, psychiky a poruch chování dětí, neonatologii, antropologii a biologii.

Názory odborníků:

John Bowlby

Co ho dělá odborníkem: Byl anglický psychoanalytik, který napsal ve svém oboru přelomová díla – trilogii Vazba (teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem), Odloučení, Ztráta (Smutek a deprese). Patří mezi nejcitovanější odborné autory 20. století. Ve své práci, kdy se převážně věnoval právě tvorbě a vysvětlení přirozené vazby matky a dítěte, motivoval desítky dalších odborníků nejen z oblasti psychologie a psychoterapie. Bylo to jedno z prvních děl, které zcela vyvracelo teorie o tom, že dítě se nemá rozmazlovat nošením nebo doteky.

Ve své knize se odvolává také na různé výzkumy u dětí v průběhu separace od rodičů a jejich chování. Vysvětluje důležitost přilnutí k matce pro budoucí vývoj a jeho přirozenost. Bowlby ve svém díle zdůrazňuje, že kvalita připoutání neboli důležité zdravé citové vazby k matce velmi úzce souvisí s reagování matky na pláč dítěte a její komunikací s dítětem. Ignorování pláče může způsobit narušení vazby, která je velmi důležitá i pro budoucnost. Jeho následovnicí je Mary Ainsworthová, která následně vypracovala čtyři druhy citové vazby, od bezpečné po nejistou a vyhýbavou vazbu. Kromě výzkumu dětí a síly jejich vazby se zaměřuje také na to, jak druh vazby ovlivňuje již dospělé lidi a jejich vztah k okolí a k dalším lidem.

Dr. Margot Sunderland

Co jí dělá odborníkem: Anglická dětská psychoterapeutka s více než 30 letou praxí s dětmi a rodinami. Je také autorkou 20 knih z oblasti mentálního vývoje dětí.

„Mozek novorozence je velmi citlivý na stres. Byla bych velmi překvapená, kdyby rodiče i nadále pokračovali v metodě vyplakání, kdyby věděli, co dělá s mozkem dítěte,“ říká Margot Sunderland. Podle ní může stres vznikající při těchto metodách ovlivňovat dozrávání mozku, které je po narození dítěte velmi citlivé.  Kromě toho uvádí, že míra stresu v mozku novorozence způsobená dlouhým intenzivním pláčem bez pomoci, může být pro tělo doslova jedovatá. Může vést ke zvýšení krevního tlaku, oslabení imunitního a trávicího systému, oslabení růstového hormonu a mimo jiné také může způsobovat extrémní tlak na srdce a tachykardii.

Profesor James McKenna

Co ho dělá odborníkem: Je ředitelem spánkové laboratoře na Univerzitě v americkém Notre Dame zaměřené na výzkum spánku matky a dítěte. Má 30 let praxe v oblasti výzkumu spánku dětí. Publikoval 139 odborných článků na toto téma. Vzdělává také pediatrickou společnost a věnuje se převážně zkoumání společného spánku, SIDS a kojení.

Změnu jeho oborového zaměření na spánek dětí způsobila jeho vlastní zkušenost, kdy se jako otec také nechal přesvědčit radami, aby naučil dítě usínat bez pomoci metodou kontrolovaného pláče. Díky své praxi nyní potvrzuje, jak nebezpečné tyto doporučení jsou pro SIDS (syndrom náhlého úmrtí), společnou citovou vazbu a kojení.

„Jediných 30 minut ve svém životě, které bych nejraději vzal zpátky, kdyby to bylo možné, by bylo, když jsme našeho syna nechali plakat, aby se naučil sám uklidnit ke spánku. Ve snaze být „dobrým rodičem“ jsem nechal to nevinné dítě brečet a dodnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Skutečnost, že se rodiče snažíme přesvědčovat o tom, že je důležité naučit dítě, aby se samo uklidnilo, ve mně dodnes vyvolává hněv a rozčílení. Tento postup je zcela výtvorem západních společností, kulturním konstruktem, který není nic jiného než trápením dítěte. Faktem zůstává, že každé dítě nakonec dospěje k tomu, jak se v noci uklidnit samo – nepotřebuje toto chování učit,“ tvdrí McKenna. Podle něj je tlak na podobné odcizování dítěte od rodičů zbraní proti jejich vzájemné důvěře.

Profesorka Helen Ball PhD, MA, BSc.

Co jí dělá odborníkem: Vede vlastní spánkovou laboratoř na Univerzitě v Durhamu ve Velké Británii. Je to antropoložka s dlouholetou praxí ve výzkumu spánku dětí, kojení, SIDS.

„Pláč kojence je jediným způsobem, jak přilákat pozornost své matky po odloučení od ní s cílem zajistit své vlastní přežití. Odpovídání na pláč dítěte je instinktivním chováním matky. Opouštění plačícího dítěte je evolučně nevhodné a biologicky škodlivé chování jak pro matku, tak pro dítě. Spánkové techniky zaměřené na opouštění plačícího dítěte způsobují, že dítě znejistí ve vztahu ke své pečující osobě. Když pláč utichne, rodiče se mylně domnívají, že je spánkový trénink úspěšný a dítě se naučilo usínat bez pomoci. Zatímco miminko reaguje na fakt, že se nemůže na svého pečovatele spolehnout a musí stichnout, aby šetřilo svoji energii pro své přežití,“ vysvětluje Ball. Nadměrně zvýšená hladina stresu tedy přetrvává v těle dítěte i poté co opuštěné přestává plakat.

Dr. Howard Chilton, MBBS, MRCP (UK), DHC

Co ho dělá odborníkem: Je anglickým neonatologem s více než 30 letou praxí. Je autorem dvou knih o péči o děti. Pracoval v prestižních nemocnicích v Anglii nebo v Austrálii.

„Metoda vyplakání nedává z pohledu biologie absolutně žádný smysl. Stejně jako jiní savci, jsou i lidé druhem závislým na vzájemném fyzickém kontaktu. Navíc se rodíme jako nejvíce nezralá mláďata ze skupiny placentálních savců. Důležitým faktem je, že naše děti prochází první měsíce masivním dozráváním mozku. V průběhu něj se učí, jak bezpečný je svět, jak spolehlivý jsou jeho rodiče a jak ho milují. Je to zásadní období, v průběhu kterého se od svých rodičů učí o světě kolem sebe a o zvládání stresu. Takže z tohoto pohledu nemá jakýkoliv význam opouštět dítě v té nejděsivější a nejtmavší části dne. Metody vyplakání jsou také v rozporu s nejzákladnějšími rodičovskými instinkty výchovy a péče o ty, které nejvíce milujeme,“ uzavírá doktor Chilton.

Tracy Cassels, PhD.

Co jí dělá odborníkem: Má magisterský titul v oboru klinické psychologie a doktorandský titul z vývojové psychologie. Její výzkumní práce zveřejňují respektované odborné časopisy ve světě.

„To, co by měl každý rodič o metodě vyplakání a metodě kontrolovaného pláče vědět je to, že vychází z přesvědčení, že pokud dítě přestane plakat, zmizí i jeho úzkost z opuštění. Není to pravda. Nyní už víme, že například dítě, které je rozzlobené ale v náručí rodiče, který ho utišuje, nemusí vůbec prožívat fyziologické projevy úzkosti. Naproti tomu dítě, které je ticho může klidně prožívat velkou vnitřní úzkost. To je důvod, proč by měla být naše citlivost ve výchově klíčovou. V reakci na dítě je rozhodující budování pocitu bezpečí, které vede k jeho pozdější nezávislosti. Pochopení přirozeného spánku kojenců a dětí může zmírnit tlak na použití metod vyplakání. Rodiče by měli vědět, že existují jemné způsoby jak pomoci dětem ke klidnějšímu spánku. Co je ještě důležité vědět je to, že většina problémů se spánkem, vůbec se spánkem souviset nemusí, ale můžou souviset například s krmením, stresem nebo zdravotními problémy. Když budeme tyto skutečnosti ignorovat, nebudeme umět skutečně pomoci našim dětem,“ myslí si Tracy.

Závěrem

Na spánek dítěte není potřebný návod k použití. Stačí ho vnímat a to nás knihy ani články nenaučí. Ale naučí nás to právě kontakt s nimi, komunikace s nimi a vzájemná interakce. To je také odpověď na to, jak se dostat k vytoužené intuici a najít vlastní řešení, které bude fungovat pro nás i naše děťátko. Mnoho z problémů z mé praxe souvisí s přehnanými očekávání rodičů nebo jejich okolí. A k opouštění plačícího dítěte v noci rodiče často přistupují ze zoufalství a kvůli silné mediální podpoře článků o tom, jak je to jednoduché, rychlé a efektivní. Málokdy si uvědomujeme možné důsledky do budoucna a často nemáme čas zamýšlet se nad tím, jak se s tím bude vyrovnávat právě to naše dítě. Zástanci těchto metod si neuvědomují dopady propagace této metody jako léku na všechny problémy se spánkem. A hlavně neznají poměry v rodině, vývoj dítěte a čím za svůj život on i jeho rodiče prošli a prochází. Proto je podpora a propagace těchto metod z mého pohledu velmi nebezpečná, i zdravotně. Prosím rodiče, kteří si podobnou metodou prošli, a vyhovovala jim, netrapte ostatní a nechte je vybrat vlastní cestu. Nabízením vyplakacích metod můžete ublížit jim i jejich dětem. Nikdy nevíte, co se za problémy se spánkem skutečně skrývá.

Použité zdroje citací:

http://www.bellybelly.com.au/baby-sleep/cry-it-out/

Bowbly, J. – Vazba – teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-670-4